U některých Rzewského skladeb je potřeba hlas, uvedl pianista Vandewalle

Článek

Co pro vás znamená hrát hudbu vašeho blízkého přítele Frederika Rzewského?

Znamená to být konfrontován s jednou z nejzajímavějších klavírních hudeb naší doby napsanou s hlubokou znalostí toho, co nástroj dokáže, což není žádné překvapení, protože Rzewski sám byl velký pianista. Samozřejmě je v tom taky osobní aspekt, protože jsem ho velmi dobře znal.

Jak těžké je hrát jeho hudbu? Vyžaduje v něčem specifický přístup?

Hudba není nikdy snadná a Frederic mi říkával, že obdivoval Chopinův nápad dát něco velmi virtuózního obvykle na konec, a to i v jinak poklidných skladbách, aby zabránil průměrným pianistům hrát jeho díla.

Další schopností, která je potřeba u některých skladeb Rzewského, je hlas, protože je tu dost kompozic zahrnujících text nebo jiné vokální zvuky. To jasně otevírá další šuplík dovedností, které jsou nezbytné, jako výslovnost, schopnost recitace a barva hlasu.

Jaké to je nebýt jen pianista, ale také vypravěč?

Vyprávění je umění samo o sobě. Obecně je špatné být při deklamaci příliš emotivní, ale naštěstí jsem se oženil s herečkou, která má profesionální schopnosti i znalosti, jak říkat text, takže mám pomoc.

Jednou z klíčových skladeb večera je De Profundis s citacemi z textu, který napsal Oscar Wilde ve vězení, kam byl na dva roky poslán za homosexualitu. Jak je vám blízké její téma?

De Profundis je opravdu mistrovské dílo. Už způsob, jakým je sestaven text ze slavného dopisu Oscara Wilda z vězení, je mistrovský. Rezonuje ve mně, protože přesto, že je po velkou část díla nálada pochopitelně ponurá, neboť Wilde trpí, tak konec je poctou tvůrčím schopnostem, síle představivosti, kterou vyvolává umění. Konec vyjadřuje pevnou víru v umění a imaginaci, které jsou bytostně lidské a možná nejvíce určující pro to, co z nás dělá lidské bytosti - samozřejmě pokud se někdo rozhodne dívat se na to tímto způsobem. Hovoří také o odporu k viktoriánské společnosti, ve které žil, s veškerým jejím pokrytectvím a dvojí morálkou.

Wilde je také jasně symbolem „lásky, která nemůže mluvit“. Sympatizuji s tím, ačkoli mi Frederic už dávno řekl, že jsem kromě něj byl jediný heterosexuální pianista.

Proč jste se rozhodl hrát Rzewského hudbu?

Holandský skladatel Louis Andriessen mě viděl hrát Charlese Ivese a představil nás v baru kulturního střediska, kde jsme si popovídali, což bylo skvělé. V té době jsem byl mladý, oni byli o 30 let starší. Když jsme tam seděli, umělecké středisko požádalo Frederika o dílo na objednávku. On souhlasil a já jsem pak odehrál premiéru první knihy The Road, která se později rozrostla v desetihodinový cyklus klavírní hudby.