Článek
Ostatně znepokojit a znejistit diváka je strategie, kterou člen skupiny Ztohoven nepoužívá poprvé. Už dříve vyvolal rozhořčení, rozpaky a hlavně diskusi projekty fiktivního atomového výbuchu na ČT, výměnou sklíček na semaforech pro chodce nebo akcí Není co slavit, kdy ironicky poupravil památník 17. listopadu na Národní třídě.
Obrazy, které vytvořil kontroverzní umělec Roman Týc z popela zesnulých. Tvrdí, že v krematoriích vznikají přebytky, tedy popel zesnulých, který končí často bez piety na skládkách. Chce tak otevřít diskusi o nezdravém vztahu současné společnosti ke smrti.
Sám autor, který veřejně nerad vystupuje, na vernisáž podle vedení galerie nedorazil. Byl to jistě záměr. Nechal tím nejen žít dohady, ale především mluvit pouze své dílo – skupinu kontrastních, jednoduchých portrétů osob různého věku a pohlaví. Kdo jsou, nevíme, údajně jejich obličeje našel umělec na hřbitově, kde získával přebytky zpopelněných ostatků.
„Zdá se, že by to mohl být lidský popel. Jak to ale je, opravdu nevím. Lidský popel nepoznám,“ přiživuje kontroverzi spolumajitel galerie Petr Šec. [celá zpráva]
Podivný vztah společnosti ke smrti
Záměrem Romana Týce je tímto poukázat na nezdravý vztah současné společnosti ke smrti a zároveň naši neúctu k mrtvým. Výstavu považuje za jakousi pietu těm, kteří se jí nedočkali, a proto má být popel po skončení expozice rozprášen na důstojném místě.
Právě to, že podobizny vypadají jako z náhrobních kamenů a autor zvolil název Vykradač hrobů, podporuje spekulace dokonale. Přitom použití lidského popela v umění není ničím novým.
A neméně podstatná věc je, že bez legendy o tom, z čeho obrazy jsou, se návštěvník dívá na docela ordinérní uměleckou exhibici. Pro mnohé skandální, pro jiné lacině prvoplánovou.