Tvůrci Českého snu vyrážejí s novým snímkem o brdském radaru

„Snímek jsem viděl a hned jsem si ho zamiloval. Můžeme ho uvést u mě na festivalu?“ napsal Moore tvůrcům, jejichž předchozí Český sen řadí mezi šest svých nejoblíbenějších filmů.

Český mír má označení dokumentární komedie a dlužno podotknout, že je natočen a sestříhán s větším smyslem pro humor než leckterý hraný film. Budiž ale zároveň poznamenáno, že smích, který v kinosálech vyvolá, asi nebude úplně veselý.

Pohled na občanskou, politickou a mediální válku o (ne)umístění amerického radaru v českých lesích je tragikomický pohled na českou společnost s hloupou arogancí a pavlačovou hašteřivostí, neuvěřitelnou argumentací zejména oficiálních činitelů i samotnou absurditou lítého boje o něco, co jediným telefonátem ze zámoří zmizelo ze světa.

Remunda s Klusákem natočili stovky hodin materiálu, aniž mohli tušit, k čemu povede. Poctivě sledovali na mítincích přívržence i odpůrce radaru, natáčeli politiky, hlásnou troubu Tomáše Klvaňu, který „to měl na starosti na vládě“ i podporovatele z kulturní oblasti, kteří v našich končinách po boku politiků nikdy nechybějí.

Ve vesnicích zase místní obyvatele v čele s trokaveckým starostou Janem Neoralem a na náměstích i u kóty 718 protiradarové aktivisty z různých koutů země. Při sestřihu pak proti sobě logicky a vtipně postavili například Neoralovu otázku: „Od kdy je výstavba vojenského zařízení, kterou většina národa nechce, krokem k demokratizaci?“ a Klvaňova slova: „Samozřejmě že chceme, aby tady byla radarová stanice také z politických důvodů, protože to bude potvrzením jakéhosi vývoje demokratické otevřené společnosti.“

Ve Washingtonu asistovali setkání servilního Mirka Topolánka se sebevědomým Georgem Bushem, v Jihlavě byli u toho, když Ivan Martin Jirous neuvěřitelně sprostě nadával a pral se s aktivisty hnutí Ne základnám.

Bylo samozřejmě velmi obtížné dostát záměru nestranného pohledu, ale přesto se jim to podařilo především díky tomu, že výběrem ze stovek hodin natočeného materiálu vyvážili poměr sil na obou stranách.

Na straně radaru stály populární osobnosti jako Ondřej Vetchý či Jiří Lábus, kteří se zapojili na prostoru mnohem viditelnějším a slyšitelnějším, než je vesnická náves.

Jiří Krytinář postavil svůj názor na slovech „poznal jsem, že Američani jsou báječní lidé“, Ladislav Smoljak posloužil informací, že je zásadně proamerický a iritují ho protiamerické nálady.

Na straně druhé stáli lidé sice méně věhlasní, ale s přirozeně sympatičtějším projevem i argumentací. Hájili totiž svůj životní prostor v brdských vesnicích i v celé zemi, brdští provedli filmaře lesem i svým životem, kamera zajela s aktivisty i do zahraničí – a bylo to vtipné i působivé.

Jakoby stranou, ale zároveň na velmi viditelném místě, stojí ve filmu les. Nikdo se ho na nic neptá, stojí tu jako mlčenlivý, ale výmluvný účastník boje – o co vlastně?

Pointu dal sporu i filmu Barack Obama známým půlnočním telefonátem. Bez ohledu na to, zda si člověk radar přál nebo odmítal, ční tedy z celého filmu nakonec především poznání, jak málo rozhodujeme o svém osudu, byť se hádáme sebevíc.

A nic na tom nezmění ani dvojice Jan Vyčítal – Vlasta Parkanová se svým popěvkem na melodii písničky Dobrý den, majore Gagarine. Prezident za velkou louží je nejspíš hořce zklamal, když jim jejich verzi vlastně sebral: dnes už by bylo trochu hloupé zpívat Dobrý den, radare, já tě vítám. Pořád jim ještě ale zbývá druhá sloka: Dobrý den, prapore hvězd a pruhů…