Vzpomínky pamětníků se značně liší, říká ke Kronice šťastného dětství Kateřina Kořínková Sobotková

Druhý program České televize od 6. října uvádí v nedělní podvečer vždy jeden díl, všechny už jsou ke zhlédnutí v iVysílání. „Je to exkurze do dětství,“ řekla v rozhovoru Kateřina Kořínková Sobotková.

Co přináší Kronika šťastného dětství?

V každé epizodě zazní, že jde o exkurzi do dětství 20. století. Chtěli jsme ukázat naši společnou historickou každodennost perspektivou dětí a rodičů, ale taky institucí, které se o děti v průběhu posledních desetiletí staraly. Zároveň ale každá epizoda nese i aktuální linku, takže si diváci mohou snadno udělat obrázek, kam jsme se za víc než sto let posunuli.

V Kronice vystupují odbornice a odborníci z historie a sociologie a celou sérií provází psycholožka Vlaďka Bartáková, protože jsem si přála, aby dokusérie kromě historického ohlédnutí fungovala i jako průvodce pro rodiče.

Vyzpovídali jsme také pamětníky a pamětnice. Povedlo se nám, že nejstarší z nich se narodil v roce 1933 a nejmladší v roce 1993. Máme tak šedesátiletý rozptyl a je zajímavé, jak hodně se liší jejich vzpomínky. Třeba v pátém díle, který je o dospívajících, řešíme i první sex. A to, jak se o sexu dozvídal jednadevadesátiletý pamětník a jednatřicetiletá pamětnice, je fakt velký rozdíl. Ale víc neřeknu, ať se každý podívá.

Jakému období dětství se seriál věnuje?

Věnujeme se dětem od narození po dospívání. První díl je o porodech, další je o výchově, třetí o škole. Vyprávíme i o volném čase starších dětí a sérii uzavírá epizoda, která se věnuje dospívajícím.

Před časem jste natočila Kroniku orgasmu. Co vás přivedlo ke Kronice šťastného dětství?

Určitě jednou z motivací bylo, že jsem sama už skoro patnáct let matkou a upřímně jsem k tomu, jak naše společnost zachází s dětmi, dost kritická. Na vlastní kůži zažívám zvláštní paradox. Máme pocit, že se všechno točí kolem dětí, ale podle mě jim nevěnujeme dostatečnou pozornost na místech, kde bychom jim ji věnovat měli.

Systém nenaplňuje jejich potřeby ve smyslu například institucionální péče. Nejsou jesle, školky, místa na středních školách. Právě třeba díl o škole ukazuje, jak je těžké reformovat učební metody.

O současných dospívajících zase pejorativně říkáme, že jsou sněhové vločky, a nebereme jejich témata, především klimatickou změnu, vážně. Doteď nechápu obrovskou vlnu negativní reakce na studentské stávky za klima, které se před dvěma lety odehrály. Od starší generace to nebylo moc rodičovské, když se na to podíváme tou nejjednodušší perspektivou, tedy skrze rodinné vztahy.

To ale moc šťastným dětstvím nezavání.

To ne. Nicméně naše série je veskrze pozitivní, je určena pro mainstreamové publikum, které se na televizi dívá v neděli vpodvečer, a my jsme ji v takovém duchu udělali. Jednoduše jsem chtěla k dětem nějakým způsobem obrátit pozornost.

Když jsem dělala Kroniku orgasmu a viděla jsem spoustu archivních pořadů, které Česká televize v minulosti vyráběla, vypadly na mě také pořady, které se věnovaly výchově, a přišlo mi, že se tohle téma na obrazovkách moc neobjevuje.

Na rozdíl od sociálních sítích, kde je takového obsahu spousta. Proto jsme požádali Vlaďku Bartákovou, která je úspěšná na instagramu, aby vstoupila do televizního prostředí. Takže tohle byla moje další motivace.

Archiv České televize je ohromný, jak jste se v něm orientovala?

Dalo to hodně práce. Ale naštěstí jsem na to nebyla sama. Kroniku šťastného dětství jsme dělaly tři režisérky dohromady, Šárka Loukotová, Adéla Klingohrová a já. Každá jsme si vzala svoje téma, nad kterým jsme bádaly.

Ale bez lidí, kteří pracují v českotelevizním archivu, jmenovitě Libuše Pekárkové a Roberta Hrona, bychom si moc neškrtly. Hodně nám pomohl také Národní filmový archiv. V této Kronice je ještě víc archivních záběrů než v Kronice orgasmu, dokonce bych řekla, že unikátních.

Publiku ukážeme třeba pokusné školy první republiky nebo autentické záběry, jak se už v osmdesátých letech minulého století zkoušely porody do vody a přítomnost otců u porodu.

Kronika orgasmu vznikla na motivy knihy, Kronika šťastného dětství také?

Kronika orgasmu vznikla na motivy výzkumu socioložky Kateřiny Liškové, který si lze přečíst v knize Politika touhy. Takže pro výrobu pořadu jsem už měla nějaké noty.

U Kroniky šťastného dětství to tak ale nebylo. Vyzobávaly jsme si z různých historických knih informace, které jsme potřebovaly. Studovaly jsme i primární prameny jako třeba příručky o výchově, pokyny, jak zacházet s dětmi v porodnicích a jeslích a podobně.

Bylo to mnohem náročnější než Kronika orgasmu. Navíc jsme to všechno musely udělat docela rychle. Kroniku šťastného dětství jsme „porodily“ za méně než devět měsíců.

Máte v plánu v Kronikách pokračovat?

Máme. Myslím, že podívat se na aktuální témata historickou perspektivou, nám může pomoci současnost víc pochopit. Navíc jsme si myslím docela dobře osahaly práci s archivem, hrozně mě baví s ním kreativně nakládat, vytvářet z něj společně se současnou hudbou nové dílo. Na Kronice šťastného dětství jsme spolupracovali s producentem Oliverem Torrem, který jí dal po hudební stránce zase další rozměr. Takže taková práce je pro mě čirá radost.

Jaké téma by vás zajímalo?

Je jich dost, ale radši nechci nic zakřiknout, protože schvalování v televizi nás teprve čeká. Tak nám prosím držte palce.