Vážím si, že je o mě pořád zájem, říká herec Oldřich Navrátil

Vžil jsem se do desítek postav jak ve filmu, tak v divadle a každá z nich měla něco do sebe. I když to byl záporák, musel jsem si najít něco, co na něm můžu mít rád, jinak bych ho neuměl zahrát.

Nějaké role byly lepší, nějaké horší. Nebojím se totiž přiznat, že herectví mě také musí živit. Kdybych ale dostal scénář, který by mi byl proti srsti, tak bych ho odmítl.

Kým jsem byl ale opravdu rád, byl otec Vendelín Bajza z filmu Bylo nás pět. Je to jedna z mých nejoblíbenějších rolí a často na natáčení vzpomínám. Další rolí, která pro mě ze začátku byla výzvou, je být moderátorem Receptáře Prima nápadů, jelikož jsem předtím žádný pořad neuváděl. Teď je to pro mě ale nejhezčí role a práce spojená s mými koníčky a životním stylem.

Nejen optimismus, ale všechnu energii čerpám z trávení času na mé chatě na Vysočině, kde se věnuji všemu, co mě baví, a kde si čistím hlavu. Práci a problémy nechávám za sebou v Praze. Vnoučata beru na ryby, na zahradě pěstuji spoustu ovoce, zeleniny i bylinky. Zkouším zde rady, které dáváme divákům Receptáře.

A zas naopak mě při tom obdělávání záhonků občas napadne nějaký tip, co bychom mohli natočit. Diváci tak můžou mít jistotu, že jsou to opravdu osvědčené rady z praxe, a dokonce někdy přímo i od Oldy Navrátila!

Taky se rád otužuji a čtu knihy, hlavně českou klasiku, jako jsou Švejk nebo Babička, miluji knihy o kosmologii. A velkým relaxem je pro mě vaření. U nás doma vařím já, i pro mou ženu, protože si u toho odpočinu. Většinou na chatě vařím ve velkém, sezvu sousedy a kamarády a pochutnáváme si. Navíc když vařím z čerstvě utrženého a vlastnoručně vypěstovaného, to se hned vaří jinak.

Vážím si toho, že je o mě stále zájem. Baví mě rozesmávat lidi v této uspěchané době, kdy furt jen řešíme nějaké problémy a často zapomínáme se i jen usmívat, natož se pak smát. Na druhou stranu v divadle umřít nechci.

V divadle, pokud je to možné, zkouším nejvíce v zimě, kdy na chatu moc nejezdíme. Proto také hraji nejraději přes zimu, jakmile se oteplí, přesunu se na chatu a eventuelně přejíždím.

Nějaké role, které by byly třeba přes léto nebo Vánoce, když to jde, s díky odmítám, protože si řeknu, kolik takových teplých dní nebo Vánoc s rodinou mám ještě ve svém věku před sebou? Musím si je užít naplno tím, čím chci, i když je to třeba jen sběr malin, ze kterých si pak uděláme džem nebo limonádu.

Je to smutné. Pro mě o to víc, jelikož právě Ypsilonka mi před několika lety stála za rozhodnutí, že jsem se po dlouhých pětatřiceti letech na volné noze nechal zaměstnat a vstoupil do jejího angažmá. Mám tam rád všechno, báječné lidi, skvělý repertoár, věrné publikum a také to, že tam prostě všechno vždy jen tak plyne bez stresu a křiku, a to je v dnešní době osvěžující.

Nově zkouším pro Divadlo na Jezerce hru Podivný flám. Jejím autorem a režisérem je Matěj Balcar. S ním jsem točil už jeho absolventský film a práce s ním je skvělá. Škoda jen, že premiéra je v květnu, tudíž zkoušet budeme celé jaro. To si chaty moc neužiji. Ve Studiu Dva začnu zkoušet na podzim, to už bude lepší.

To je jednoduché, protože na jevišti nic nevrátíte. U filmu se může vzít na kameru několik záběrů a pak vybrat ten nejlepší. To v divadle už mám naučenou záchranou improvizační větu, díky které kolegové poznají, že mám zatemněno. To se občas stane každému z nás. Pro herce jsou to nervy, pro publikum ale zábava. Většinou jsou tyhle improvizační části pro diváky nejvtipnější. A tak někdy „zapomínáme“ schválně.

Ano, hraji teď v ZOO, která se nově vysílá každý všední den. Sice menší roli, ale jsem za ni rád, protože takhle odlehčených formátů je v televizním programu mezi těmi vraždami jak šafránu. Navíc když se z každé strany na nás sypou samé negativní zprávy, tak dívat se na něco pozitivního a bezstarostného je uklidňující.

Práce s tak velkými zvířaty na place je specifická a vyžaduje přizpůsobení se jim. A co pro mě představují? Určitě trpělivost a klid, to je určitě něco, co bych se od nich mohl přiučit.

Také jsou velmi empatičtí a věrní svým skupinám, čímž mi jsou velmi blízcí, jelikož i pro mě je důležité být loajální svým přátelům a rodině. A také i když jsou obrovští, vůbec nepůsobí namyšleně, což je mně osobně sympatické.

Jasně, že jsem si zažil několik okamžiků, kdy mi do smíchu nebylo, ale není to o tom zapomínat špatné věci, ale pamatovat si ty krásné. A možná, i když mám ještě furt paměť jako slon, stejně někdy v divadle nebo v seriálu ZOO zapomenu třeba i takovou věc, jako kam jsem si položil brýle.

Receptář je práce, která je pro mě jako stvořená. Ale zručný doopravdy nejsem, dokonce jsem si při rekonstrukci domu v Třebíči ufikl kus prstu. Proto u nás kutí manželka, já mám na starost zahradu a vaření. Mojí specialitou je pěstování česneku, sním i několik stroužků denně! Z receptáře čerpám rady právě hlavně k pěstování anebo do kuchyně.

Mám své oblíbené klasické recepty třeba na vynikající guláš, šunkofleky nebo dršťkovou a tolik s nimi neexperimentuji, protože k nim přistupuji stejně jako k přátelům – „neopouštěj staré známé pro nové“.

Ale v Receptáři mám rubriku s kuchařem Lubošem Rychvalským, kde vaříme Beze ztrát, a to jsem pár nových receptů už sám doma vyzkoušel a byly výborné! Mám rád, když z mé úrody ze zahrady zpracuji úplně všechno a s ničím se neplýtvá.

Zkoušel jsem třeba omáčku z pečeného česneku, která je opravdu dokonalá! Teď navíc chystáme novou rubriku o bylinkách a ekologii, tak jsem zvědavý, co prvního z ní vyzkouším.

Byl jsem na opravdu hodně místech na naší planetě, ale kdybych měl vybrat jedno, kde se mi líbí nejvíc a mám ho opravdu rád, bude to Třebíčsko. Mám tu svou chatu, přestavěný mlýn, je to moje srdeční záležitost.

Můj otec byl tramp a k chataření a přírodě mě vedl už od dětství. A já si užívám spojení s přírodou, že nám srnky chodí hned za plotem a v noci slyšíme houkání sov. To je balzám na duši.