Textař Michal Horáček bude mít v ČT nový pořad o písních. Na sebe jsem nemyslel, říká

Vybíral jste jen notoricky známé písně, nebo jste nějaké i objevil?

Obojí. Myslím, že třeba ne každý zná píseň Ostravská častuška. Zaznamenal jsem ji na internetu a říkal jsem si, že to je bezvadná parodie a skvěle vystižená nesmyslnost a fantasmagorie komunismu. Ale ono ne. Je to původní píseň z roku 1951.

Na celém konceptu se mi nejvíc líbí, že některé záležitosti z doby minulé dnes čteme jinak. Jinak ani nemůžeme, protože doba postoupila a my máme každý nějakou zkušenost. Ale je dobré si někdy uvědomit, jak to bylo, jak to lidé vnímali v té době.

Mluvil jste třeba o písni z pohádky Pyšná princezna. O jaké?

Když král Miroslav projíždí krajinou, potkává různé řemeslníky. A jedni zpívají: Kdo překáží naší práci, ať se bez milosti skácí. Dneska to tak nikdo nevnímá, ale film vznikl v době procesu s takzvaným protistátním centrem v čele s Rudolfem Slánským. A v pohádce se tomu přitakává.

Bylo pro mě strašné zjištění, že František Hrubín, který byl textu autorem, byl schopen tohle udělat. A tak je to i v mnoha jiných písních té doby. Pohádka zůstane pohádkou, nedíváme se na ni ale už očima roku 1952. Jestli chceme znát pravdu, vědět, co o nás její vznik vypovídá, musíme znát souvislosti.

Zatím je připraveno pětadvacet dílů, ale písní je mnohem víc. Jaký je záměr?

Zachytili jsme zatím písně do roku 1964, ale chtěli bychom natočit sto dílů. Záleží samozřejmě na tom, jak pořad přijmou diváci a jestli budou peníze na pokračování.

Každopádně 20. října má premiéru první díl z pětadvaceti a pak bychom velmi rádi natočili další. Třeba do roku 1971, kde by bylo zachycené prudké uvolňování v šedesátých letech, následná okupace, Karel Kryl i emigrace.

Budou v pořadu i vaše písně, které také vypovídaly o době, v níž vznikly?

Kvůli tomu to nedělám, na sebe jsem nemyslel vůbec. Mé první písničky jsou z roku 1984. Když budeme točit dál, možná do pořadu jednu svou zařadím. Buřty, pivo, nenávist.

Nedávno jste se vrátil z Ghany. Co jste tam dělal?

Pět let jsem předsedou správní rady nadace Plant for the Planet Czech Republic, která se stará o to, aby na světě neubývalo stromů, naopak jich přibývalo. Většinou se věnujeme místům, na kterých stromy rostou nejrychleji, a místům, na nichž se nezačíná na zelené louce, ale obnovují se někdejší lesy, případně pralesy. My Češi to děláme v Ghaně. Má to obrovské konsekvence, protože lidé tam žijí velmi obtížně.

Otevřeli jsme tam lesní školku s pětadvaceti tisíci sazenic stromů. Jednalo se o projekt zaměřený na obnovu lesů a současně na zapojení nezaměstnaných žen z tamní komunity do aktivit, které jim umožní získat odbornost i zisk z vypěstovaných plodů.

A udělali jsme tam také osmdesát metrů hluboký vrt pro lidi, kteří nemají vodu a chodí pro ni tři a půl kilometru do nějakých velkých louží. Tu vodu nosí ženy. Teď tam mají krásnou čistou vodu a mohou tam zůstat.

Byl jste tam s Michaelem Kocábem a Leošem Marešem. Proč právě s nimi?

Jsou to lidi z mé branže. S Michaelem úzce spolupracujeme. A s Leošem je vždycky zábava a má samozřejmě ohromný zásah na svém instagramu.

Byli jste přijati i králem, ale Ghana je republika. O co šlo?

Ano, Ghana je republika. Dřív jsem netušil, že tam jsou nějací králové. Je jich tam hodně, ale nás přijal ten největší, král Osei Tutu II z Ashanti. Má také tituly Dobrodinec svého lidu a Zabíječ krajt.

Najednou jako bychom vstoupili do minulosti, do ryzího feudalismu se vším všudy. Takovému králi se třeba nesmíte vůbec podívat do očí ani na něj mluvit. Jen přes prostředníka. Audience nám byla udělena především díky českému velvyslanectví v Ghaně a panu velvyslanci Bílkovi. Bylo to nezapomenutelné.

Král řekl, že Českou republiku zná, že byl jako mladý ve Zlíně a pořád si to pamatuje. Když mluvil, jeho dvořané sborově hlasitě přitakávali. Tu scénu dáme s Kocábem do opery, na které pracujeme. Bylo to velmi působivé.

Jak jste s operou daleko?

Píšeme ji rok a půl. Dlouho jsme psali libreto, teď už Michael skládá hudbu. Když něco složí, musím upravit texty různých árií a dalších věcí. Je to největší a vlastně nejambicióznější věc, kterou jsme oba v životě udělali. Chtěli bychom ji uvést v Národním divadle v Praze, se kterým komunikujeme.

Je to nesmírně složitá věc, protože se nejedná o pop music. Symfonická hudba je něco úplně jiného. Je to těžké, složité a komplexní. V Ghaně jsme si o tom také povídali. Možná, že do konce roku 2025, když budeme všichni zdraví, by to mohlo být připravené pro nastudování.