Svatební dort za tři hodiny? Je to těžké, říká o slavné soutěži Vojtěch Vrtiška

Ono to ani pro mě tak těžké nebylo, protože tam bylo spousta dalších vlivů, které byly daleko náročnější, ať už to byl stres, čas, nejistota z toho, že jdete s kůží na trh. Bojíte se, že si uděláte ostudu. Což nás – soutěžící – hnalo kupředu.

Do toho je ve stanu, kde pečete, teplo. Nemusí vám sednout suroviny. Nevyjdou recepty. Pak to, že na vás míří kamery, neřešíte. Horší bylo pak koukat na sebe v televizi. Zpočátku mi to vůbec nešlo.

Nalil jsem si skleničku… Časem jsem si zvykl, zvládal jsem to i bez alkoholu.

Zhruba čtyřicet a na jejich přípravu měl každý z nás asi dva měsíce. Důležité bylo, vedle toho, že víte, co upečete, také to, abyste to za stihl/a. Což není jednoduché. Zvládnout třeba svatební dort za tři hodiny je skutečně těžké. Musíte sesbírat nejrůznější fígle, aby vám to vyšlo. Navíc, recepty často zkoušíte jednou, protože na víc pokusů nemáte čas.

Hodně jsem ho nosil do školy. Bylo to vtipné. Když jsem se začal na soutěž připravovat, byly Vánoce. Sladké bylo všude. Spolužáci si mysleli, že jsem se definitivně zbláznil… Ani se jim nedivím. Když někam přijdete s dortem pro čtyřicet lidí, nakrájíte ho, vypadáte zkrátka divně. Další mé výtvory v rámci příprav na soutěž končily u máminých kolegů na mikrobiologii.

Když peču, snažím se držet technik i kombinací, u kterých vím, že mi vyhovují… Ale v rámci pořadu Peče celá země bylo určité zadání. A třeba želé dort, v němž měla být polovina prostě kostka želé, tak to byla věc, která mi úplně nevyhovovala. Mělo to být hezké, poživatelné, držet u sebe… Vyhodil jsem dva dorty, než jsem přišel na to, jak to udělat.

Hodně jsem čerpal z kuchařek, které máme doma. Základem mých receptů tak byly babiččiny rodinné recepty. Ty jsem doplňoval těmi z internetu, od českých i zahraničních cukrářů. Některé skončily i v mé kuchařce, která nedávno vyšla. Ostatně podobně to mám i jinde v cukrařině, například při nákupu nejrůznějších potřeb. Také se po nich dívám, kde to jde.

Zhruba rok. Jsou v ní recepty, které jsem už prezentoval, i ty nové. Jejímu psaní jsem přizpůsobil rovněž svá studia. Chtěl jsem ji mít krásnou. Nešlo přitom jen o recepty, písmenka, jsem puntičkář na vizuální věci, hlavně na fotky, videa…

Ani to dělat nechci. Jen jsem si je musel líp rozložit. V momentě, kdy jsem nastoupil do individuálního plánu, tak se mi ulevilo. I když prvotní představa, že to bude pro mě časově lepší, se úplně nenaplnila. Teď jedu ve vizi, že se to po kuchařce, po její prezentaci kolem mě uklidní. Vím, že do Vánoc budu mít napilno „jako cukrář“. Během nich, po nich budu „student“. V lednu mě čeká další velká zkouška.

Praktika, tedy praxi v nemocnicích, na pitevně. Tam je „dovolena“ nulová absence. Přednášky si mohu doplnit. Mám skvělé přátele a vstříc mi vychází většina profesorů, plus hodně jde nastudovat z knih. Medicína je jinak dost rigidní škola. Musí se studovat podle plánu, plnit zkouška po zkoušce, abyste postoupil/a dál. V tom je to těžší.

Jak kdo, ovšem většinou mi úspěch přejí. Třeba od profesora anatomie jsem dostal zavařeniny. Moc mě to potěšilo, navíc byly moc dobré.

Jsem, čímž neříkám, že je to se mnou snadné. Opravdu lpím na detailech. Nikoho ale nedrtím, nešikanuju, nejsem na lidi zlý… A jsme zase u mé kuchařky, u fotek k ní. Chtěl jsem, aby byly tip top, perfektní, dokonalé. Vyzkoušel jsem víc fotografů, než jsem si s jedním, s Kivou, sednul. Dokázali jsme se na sebe naladit. Budu se ho držet, dokud to půjde.

Čistota je další věc, na které lpím. No, mamka by vám možná řekla něco jiného, asi by se i teď smála… Ale při tom, co dělám, je zásadní mít kolem sebe čisto. Dával jsem si na to pozor také před kamerami. Snažím se tak mít pořádek i v bytě, jenže ne vždy to jde.

Jednak peču většinou v noci, ne vždy mám čas hned uklízet a pak kvůli kurzům na etapy hromadím věci, potraviny. V jeden čas mám kolem sebe kupu balíčků, beden s pomůckami, surovinami. Domov se mění ve skladiště. Tohle jde v určitých periodách. Když jedna skončí, mám opět kolem sebe uklizeno.

Já jsem do ní nechtěl jít ani poprvé, když jsem se přihlásil. Chtěl jsem se jen – jako milovník cukrařiny – potkat s paní Mirkou van Gils. Zajímalo mě, co řekne na mé výtvory… A prvně jsem se hlásil kolem maturity, věděl jsem, že budu mít hodně učení.

Prošel jsem ale do užšího kola, k přípravě receptů, jako náhradník. Recepty jsem si vyzkoušel. A napodruhé už jsem přihlášku nepodal. Začínal jsem na medicíně, nechtěl jsem riskovat, že si budu vybírat mezi televizí a studiem.

Přišly mi nejdřív tři pozvánky, já je odignoroval. Pak mi zavolal dramaturg pořadu s tím, ať přijdu na Kavčí hory na kafe, že si popovídáme. Týden před schůzkou mi řekl, že jde o casting, ať něco upeču. No a v tu chvíli jsem si řekl: proč ne? Utěšoval jsem se, že v soutěži skončím, když nebudu stíhat. V čemž jsem si – samozřejmě – lhal. Ono by to asi ani nešlo.

Vzhledem k tomu, že je stan pro pečení za Prahou, bydleli mí kolegové, kteří byli zdaleka, v hotelu na Budějovické. Ráno byl vždycky hromadný svoz směr zámek Bon Repos. Vše začínalo v pondělí, končilo ve čtvrtek. Každý den se jelo až do večera. Pátky byly volné, to jsem chodil do školy. Soboty jsem prospal a v neděli jsem se chystal na další cukrářský týden.

Ano, vždy nám bylo líto, když někdo odešel.

Ne, nešel. Právě proto, že se to tak krásně sešlo. Všichni byli skvělí, od produkce po moderátory, štáb až po soutěžící. A já bych si tenhle dojem nechtěl zkazit.

Většinou mě poznají na cukrářských akcích. Že bych šel po ulici a někdo se se mnou chtěl fotit? To už se tolik nestává. Spíš vnímám, že o mně mluví, ovšem už za mnou nejdou. Ale ani to by mi nevadilo.

Mám lidi rád, i proto jsem šel na medicínu. Ke svému životu je potřebuju. Proto jsem taky vzdal kolem maturity úvahy jít studovat kaligrafii. Věděl jsem, že bych skončil někde v archivu, skoro sám. Což nechci.

Budu, primárně v kurzech, protože spousta lidí se hlásila o cukroví. Jinak mám tu výhodu, že doma pečou maminka i babička. A taky vám řeknu, co mám v tuhle dobu nejraději, babiččiny pracny. Dělávala je už prababička, je v nich hodně hřebíčku, hrubě nasekané ořechy.

Spíš degustuju, z „výzkumných“ účelů. Rád ochutnávám, poté to nechávám dalším dojídat.

Je elektronický, sdílený s kamarádem, který mi dělá takzvané zázemí. Točí pro mě mimo jiné videa na sociální sítě. Kvůli nim se musíme scházet častěji, tak abychom věděli, kdy má kdo čas… Jinak můj diář připomíná velkou barevnou změť. Ale orientuju se v ní. Zatím stíhám.

Nedokázal. Pronajal jsem si byt. Snažím se podnikat a studovat. Ale na cukrařinu není monopol. Není to ani nějaká ultra výdělečná činnost, jak by vám potvrdili i mí kolegové. S mými cukrářskými aktivitami mi také pomáhají hodně mí „zotročení“ přátelé.

Bez nich by to bylo mnohem těžší. Jen instagram mi zabere poměrně dost času. Nejen kvůli příspěvkům, co tam dávám. Vidím-li tam čtyřicet nepřečtených zpráv, propadám nervozitě.

Jak jsem říkal, budu se učit. Což je ostatně čas, kdy vymyslím nejvíc dortů, dobrot. Mezi učením klasicky prokrastinuju. Vlastně i kvůli tomu medicínu ve svém životě potřebuju. V běžném provozu se nedokážu zastavit a přemýšlet, kam se posunout dál. Mám-li před sebou učení, musím se zklidnit a jde to samo.

Šel jsem na medicínu právě kvůli tomuhle oboru. Vím o sobě, že abych byl spokojený, potřebuju lidi a stres. Byť na oboje v určitých chvílích hodně nadávám, podvědomě tyhle situace vyhledávám. Urgentní příjem vám přinese pestrost. Líbí se mi na něm i to, že máte pacienta „na chvíli“. Postaráte se o něj, jak nejlíp můžete/umíte, a předáte ho dál.

Během natáčení pořadu ne. Tam jsem se setkával od začátku s Josefem Maršálkem. Mirku jsem potkal poměrně nedávno kvůli kuchařce. Byla její kmotrou. Moc hezky jsme si popovídali.