Scenárista Steven Knight: Po Ganzích z Birminghamu, Tisíci ranách přijde Star Wars: New Jedi Order. Možná

Pokud se omezíte pouze na současnost, omezíte se na velmi úzký časový úsek. Zatímco když projdete posledních dvě stě let, můžete vyprávět fantastické příběhy. A v tomto konkrétním případě to byl Stephen Graham, kdo za mnou přišel s nápadem zpracovat ten o Hezekiahu Moscowovi.

V něčem ano. Sledujeme svět dělnické třídy 19. století, který snadný nebyl, patřil k ní zločin. To neznamená, že – když v něm někdo žil – nutně „čistým“ zločincem byl. Ti lidé museli přežít ve velmi tvrdých podmínkách.

Chtěli utéct uniknout svým osudům. A často, v zoufalé situaci, zákony porušili, ač nebyli v jádru špatní…

Právě tyhle příběhy mě zajímají. Jde o životy dobrých lidí, kteří dělají špatné věci, často z pochopitelných důvodů. Třeba jen proto, že chtějí začít znovu, jinak.

Jak v čem. Jedna z věcí, kterou jsem se ovšem naučil u Gangů z Birminghamu, je ta, že můžete držet hlavní postavu nesympatickou docela dlouho. Tohle platí u seriálů televizních, na platformách, ne už ve filmu.

Pokud ji hraje dobrý herec, herečka, diváky k nim naláká. Udrží je, aby s ním/s ní zůstali. A vy máte - jako tvůrce - čas propracovat postavu, postupně ji očišťovat, prohlubovat. To je případ Mary. Na první pohled zločinec, jenže to z ní nedělá rovnou padoucha. Díky formátu seriálu zkrátka máte čas tohle všechno ukázat.

Postava Moscowa ke mně přišla přes Stephena Grahama, jak jsem již říkal. Rovnou mi taky řekl, že chce sice jeho příběh vyprávět dál, ale hrát chce roli boxera Sugara Goodsona, jenž skutečně také žil. Přišlo mi to nosné. Začal jsem pátrat po dalších věcech. Moc jich ovšem nebylo. Tak jsem do světa boxu vložil motiv Forty Elephants. Byl jsem sám zvědavý na to, kam mě vyprávění zavede.

Asi to bylo při rešerších na Gangy z Birminghamu. Jenže jsem měl jiný projekt, říkal jsem si, že tohle přece musí někdo brzy zpracovat. Představte si čtyřicet žen, členek organizované skupiny, jak ve velkém kradou oblečení. Vykrádaly ve velkém obchody Harrods a Selfridges, které zažívaly obrovský nárůst. Čehož ony využívaly k obživě. Když odcházely z prodejen, vypadaly jako slonice. Tolik oblečení na sebe dokázaly navléct. Odtud také pochází název gangu, jemuž Mary kralovala.

Tohle říci nemohu. Byli to boxeři, Jamajčani, kteří museli v Londýně přežít. Uměli jediné: boxovat, což je pak živilo, ale než se dostali nahoru, protloukali se všelijak. Uvědomte si, že mluvíme o 80. letech 19. století, kdy svět byl tvrdý. Nápad, že se mohli setkat s Mary, není mimo. Je naprosto možný. Neříkám jistě, že se znali, na to nemám důkazy. Pohybovali se však ve stejnou dobu, ve stejném prostředí.

Zásadní. Díky tomu, že to dělat chtěl, jsem věděl, že do toho dá vše a mohl jsem v klidu seriál napsat. Do děje se dostává sice o něco později než jiné ústřední postavy, ale díky jeho talentu si ho hned všimnete. Ostatně patří k nejlepším britským, evropským hercům současnosti, diváky nikdy nezklame.

Měli jsme štěstí, i když samozřejmě podobné projekty jednoduché nejsou. Tady jsme měli poměrně slušný rozpočet. Natáčelo se v prostředí Londýna 80. let 19. století, které jsme pro seriál postavili. Vzniklo na místě, kde na Temži stával pivovar. Stavitelé kulis tam dokázali zázrak. Vytvořili dokonalou čtvrť, v níž jdete po ulici, zahnete za pár rohů, vejdete do hospody, po jejích schodech nahoru, do ložnice a můžete se z ní podívat se z okna… Vše kopírovalo můj scénář, což je pro herce velká výhoda.

Pohybují se na „hřišti“, které je vrací do doby, v níž žijí postavy. Jsou v něm „uzavřeni“. Výhoda je to také pro štáb, režiséry, kameramany…, pracují mnohem plynuleji. Neřeší se uzávěry skutečných ulic, jejich přizpůsobování historickému tématu. No a pak jsou tu ale ještě třeba letadla, všechny ty další věci 21. století. S tím se však dá pracovat, aby pak seriál vypadal celistvě.

Neboxuju, i když ho znám poměrně dobře. Táta se mu věnoval, když byl mladý. Vyrostl jsem na jeho příbězích o boxu. Budil nás uprostřed noci, abychom poslouchali v BBC živé přenosy velkých zápasů z americké Madison Square Garden… Přesto všechno box nevyhledávám. Není to, jak se říkává, sport pro mě. Na druhou stranu není tak „zlý“ jako UFC. Je rozhodně gentlemanštější.

Asi ano. Nerozlišuju, zda jsou postavy ženské nebo mužské. Nemám pocit, že bych jedny či ty druhé ve svých příbězích záměrně „posiloval“. Ale samozřejmě tady jsou členkami gangu ženy, logicky jsou i často hybatelkami děje. Navíc stejně jako ve 20. letech 20. století v Birminghamu, i v 80. letech 19. století v londýnském East Endu fungovaly ženy v komunitách jako ty, jež o lecčems rozhodovaly, leccos řídily. Měly pevné postavení v rodinách. Matriarchát fungoval i tehdy, mnozí se ho báli.

To je součást práce. Zvykl jsem si na to v Hollywoodu, zvlášť ve velkých projektech, koprodukcích. Je tam spousta lidí, i scenáristů, něco se i natočí. Anebo vytváříte „jen“ zásoby. Jste součástí systému, jedním/jednou z mnoha stejně jako ti další, kteří tam byli před vámi a těmi, co přijdou po vás. Můžete taky „pouze“ dopisovat, přepisovat práci jiných, anebo psát jen scénáře…

Kdyby vás tohle mělo stresovat, nemá cenu v Hollywoodu pracovat. V Evropě je to jiné, jste svobodnější. Nehodnotím ovšem, co je lepší/horší. Pracuji v obou „světech“ tak, jak nejlíp umím. A jsem u Star Wars: New Jedi Order. Užili jsme si přípravu filmu. Teď se uvidí, kam se vše pohne. Otázkou je, jak jinak, rozpočet. Možná se to i natočí.

Star Wars patří k projektům, na němž pracují výjimeční lidé. Mají ho rádi, nechtějí „pouze“ vydělat a jít dál. Uvidíme, co bude. Jisté je, že je to velmi drahé.

Historie mě zajímá asi víc, ale jednu věc v hlavě nosím. Jmenuje se This Time, odehrává se relativně v současnosti, v 80. letech 20. století. Těch příběhů ovšem píšu najednou víc. A kdybyste se chtěli zeptat, zda mi to nedělá problém, odpovím: ani ne. Lidé jsou stále stejní, ani emočně se nelišíme od předků. Důležité pro mě je pro tenhle základ najít nosný příběh.

Jsem jejím zastáncem. Zároveň mám svou práci rád. Inklinuju k tomu vstávat brzy. Začínám psát jen tak, bez osnovy, plánů, tedy pokud nepracuju pro zmíněný Hollywood. Tam máte „noty“ dané.

Buď jak buď. Sedávám od rána u klávesnice, nechávám vše plynout. Mám před sebou třeba dvacet prázdných stránek a vím, že je postupně zaplním. Proces rád popisuju jako snění. Sny k vám přicházejí samy.

Já do nich musím jako scenárista vložit opravdu dobré dialogy. Snažím se proto postavy vložit nejdřív do své hlavy a nechat je kráčet tam, kam chtějí. Někdy se mi tam zaseknou a já se musím vrátit do momentu, který ten problém způsobil. I to většinou dělávám rád.

Rozhovor vznikal v rámci „round table“, tedy kulatého stolu, jehož se Novinky.cz účastnily spolu s dalšími zahraničními novináři. Společně pokládali otázky.