Saša Rašilov: Pamatovat si čtyři taneční kroky za sebou? To bývá složité

Kolik natáčecích dnů jste měl při výrobě nové loutkové pohádky Velký Pán? Ptám se proto, že tento projekt se musí ve vaší práci vymykat.

Ten proces je takový, že tvůrci odvedou to zásadní, natočí všechny záběry a já do něj vstupuju v době střihu. Hlavní postavě propůjčuji „jen“ hlas. Namlouvám obrazy, vnímám předpřipravenou verzi, v níž jsou ruchy, zvukové kulisy…

V případě Velkého Pána jsem předem věděl, do čeho jdu, díky prvnímu filmu, Malému Pánovi. Oba dělal režisér Radek Beran, který se podílel i na scénáři, stejně jako Lumír Tuček.

Kolik jste měl tedy těch natáčecích dnů ve studiu?

Sečtu-li to, šlo asi o čtrnáct dnů. Ono to ale jednoduše spočítat nelze. Budeme-li mluvit, jakou dobu jsem s Velkým Pánem strávil, půjde řádově o týdny. Jako herci jsme se museli například sladit, abychom loutky správně namluvili, aby to do sebe ve filmu zapadlo.

Vypráví příběh o manipulaci, kterou zažívají loutky v reálném prostředí, mimo jiné v lese. Jak se tam oživují?

Tohle je skutečné kouzlo. Lumír je na něj zvyklý, hraje v souboru Buchty a loutky. A vlastně v případě podobného filmu dělají všichni trošku všechno, musejí ovládat určitý řemeslný základ, pak se soustředí na to „svoje“. Režisér Radek Beran má i tu výhodu, že to, co po „hercích“ chce, dostane.

Umí loutky vodit, hrát si s nimi. Nám, hercům, kteří postavy ve studiu oživují svými hlasy, pak natáčí již zmíněné podklady, abychom věděli, co a jak si představuje. Vyhovuje nám to.

To zní pracně.

Ono to pracné je, ovšem stojí to za to. Všichni jsme si zvykli na 3D animace, které obrazovou hodnotu pohádek, filmů až devalvují. Stejně tak posouvají očekávání diváků.

Jakmile začne film, těšíte se na cosi absolutně fantastického, co jste ještě neviděli. Podobné snímky vás zavedou do dokonalého světa, aniž byste viděli tvůrcům tzv. do kuchyně. Je to tak dokonalé, že vás to nenutí ani zamýšlet se nad tím, jak tohle a tohle mohl někdo udělat. Jen sedíte v kině, konzumujete to, co vám promítají.

Velký Pán jde jinudy. Koukáte na loutky, jež nemají žádnou mimiku, určitě vás přitom napadne: Jak tohle a tohle udělali? Dá vám prostor k přemýšlení. Nenechá vás jen se pasivně dívat. Což je, nejen pro děti, skvělá věc.

Navíc to vypadá, že díky podobným projektům loutkoherectví nevymře.

A víte proč? Loutkoherectví přežívá po staletí, protože nám dává prostor pro fantazii. Každý z nás vidí v loutce, začne-li se hrát, živou postavu. Nevnímá, že je to pomalovaný kus dřeva oblečený do hadříků. Vidí v ní skutečného herce, herečku, ač ví, že nad ní stojí člověk, hýbe s ní, mluví za ni…

V případě vaší práce na Velkém Pánovi jste musel postupovat podle scénáře, natočených záběrů. Jak pracná je příprava podobného projektu?

Důvod, proč po úspěchu Malého Pána v kinech nevznikl hned Velký Pán, je právě ten, že to moc nejde. Tvůrci neodpočívali kdesi v Karibiku a neužívali si tantiémy. Věděli, že do dvojky půjdou, jen zas začínali. Museli například sehnat peníze… Proto uteklo devět let od premiéry Malého Pána, než do kin vstoupil Velký Pán.

Loutky vidíme, příběh vnímáme i slyšíme. Bez jakého řemesla by film nebyl tak dobrý, jako je, kdyby ho nedělal skutečný profesionál?

Určitě musím zmínit kameru, u dvojky za ní stál Jan Baset Střítežský. Z hlediska diváka je jeho práce skoro „neviditelná“, jenže jen a jen díky jeho kameře vidíte všechno, co se děje.

A tady – opět se k té myšlence vracím – musí kameraman správně, živě nasnímat herce na šňůrkách, kteří mají řadu omezení. Což mají i ti živí, jenže s těmi se většinou domluvíte, když chcete pořídit ten a ten záběr. U loutkového filmu ovšem nejde jen přijít, zapnout kameru, nechat herce hrát, poté ji vypnout a jít domů. Je to nekonečná piplačka.

Vrátím vás do studia. K namlouvání hlasu loutky, ve vašem případě k Velkému Pánovi. Po jakých úsecích se nahrává?

Po pěti deseti vteřinách. S těmihle kousíčky si hrajete, aby vše vypadalo tak, jak chce zvukař, režisér, jak to vaše postava, děj vyžaduje. Pokaždé, když se jeden uzavře, si řeknete: Uf, dobrý, jdeme dál. Takhle se jede hodinu, hodinu a půl, až se zpravidla dojde k místu, kde to moc nejde. Se zvukařem, režisérem se tedy shodneme na pauze. Ta energie, co do své postavy vkládám/e, je veliká. Práce je náročná i na oči. Musíte po ní hodně odpočívat.

Umíte to?

Dospěl jsem do věku, kdy přemýšlím nad tím, jak se tělo opotřebovává. Teď jsem namlouval audioknížku. Poté, co jsem skončil, jsem cítil, jak jsem ze sezení ve studiu ztuhlý. Abych vše vykompenzoval, sedl jsem na růžové kolo a dojel za vámi, na rozhovor. Jindy si jdu po podobné práci zaběhat, zaplavat. Snažím se duševní únavu přebít pohybem.

Co ty oči. O ty se také staráte?

Ano, s přibývajícím věkem si začínám zraku vážit. Jak to bývá, člověk se k tomuhle dostane až v momentě, kdy už je skoro pozdě… Na tom, aby se mi zrak nezhoršoval, aktivně pracuju. Vím, že existují čtečky, které vám oči tolik nekazí. Využíváme je. Což je ve studiu důležité. Mé smysly jedou naplno.

Když cokoli namlouváte, musíte najednou vnímat víc podnětů, což mozek taky zatěžuje. Oči se musejí přizpůsobit tomu, jak různě přecházím z bodu na bod, čtu poznámky, koukám do tmy na televizní obrazovku, kde běží časové kódy, podle nichž se orientuju…

Ostatně i tma je při podobné práci pro mě důležitá. Chci vidět jen své texty, soustředit se na to, co mám udělat. Třeba další světlo ve studiu mě vyloženě ruší. Jsem zvyklý pracovat na maximum.

Viděly Malého Pána / Velkého Pána už vaše děti?

Jak které. Už jsem taky dědeček. Dcera Maruška na to už věk má, takže pohádky viděla, ostatní jsou ještě na to poměrně malí. Navíc herectví je pro ně dost abstraktní povolání. Do určité doby ani nechápou, co dělám.

Když je tatínek truhlář, jde dělat židle, ty děti vidí. Většina tatínků je večer taky doma. Já jdu naopak do práce. Padají přitom otázky: Kam jdeš? Co v divadle děláš? Co znamená hrát roli? Ty si tam hraješ s ostatními? Baví tě to? Děti vnímají svět dospělých přes vlastní zkušenosti. Nějaký čas jim nevysvětlíte, o čem herectví, vaše profese vlastně je.

Zkoušíte to?

Jak kdy. Moje žena ale pouští holkám pohádky. A říkává: Poslouchej dobře, tenhle hlas, slyšíš? To je tatínek. Logicky nejdřív přijde reakce? To není tatínek! Ale když je přivedete až k tomu, že se nad tou informací zamyslí, zjistí, že jsem to já, pochopí, že právě tohle je část mé práce.

Já jsem pak šťastný, že vědí, že od nich nemizím schválně do neznáma, že odcházím do práce jako jiní tatínci, jen v jinou dobu, než bývá běžné.

Divadlo se hraje večer. Vy točíte i přes den. Na Nově jde nyní seriál Taneční. Mám pocit, že jeho režisér Jiří Vejdělek záměrně sáhl po hercích, kteří prošli StarDance. Mýlím se?

Vidíte, ani mi nedošlo, kolik nás tam je.

Docela dost. Dana Batulková, Roman Zach…, jen namátkou.

Ale každý z nás nemá dané, že musí tančit. Třeba Roman tančí asi nejmíň ze všech, tedy skoro vůbec. Já jsem se tomu nevyhnul, protože hraju tanečního mistra, takže jsme museli s Jitkou Ježkovou, která hraje moji ženu, makat a tancovat. Jitka to zvládla skvěle, ač ve StarDance nebyla.

A obecně ke zmíněnému seriálu, lákalo mě na něm i to, že jde o osm dílů a že při natáčení za kamerou stál Honza Drnek. Věděl jsem, s kým budu pracovat, že to nebude nekonečné, že natáčení bude připomínat práci na filmu. Tohle vše se vyplnilo.

Ještě ke StarDance. Za chvíli začne 13. ročník soutěže. Podíváte se na ni?

Spíš na to nebudu mít čas. Ale vzpomínám na ni, až nostalgicky, rád. Dává vám jakýsi „certifikát“. Něco si z ní pamatujete, většinu toho, co jste se naučil/a, zapomenete. I po letech si ovšem vybavíte tu dřinu. Nedivím se kolegům, že zruší jinou práci a soustředí se pouze na StarDance. Stíhat jiné povinnosti je téměř nemožné. Navíc jako herec jsem zvyklý si pamatovat text, básničku. Ale čtyři taneční kroky za sebou? To bývá složité. A vy je musíte zopakovat i druhý den.

Tančíte ještě?

Rád bych vám odpověděl: Ano. Jen líp řečeno. Jsou chvíle, kdy se z určitých vnitřních hnutí dám do pohybu, který doprovází hudba. Většinou jsem sám anebo v rodinném kruhu a nejde mi o tanec. Pouze tím vyjadřuju radost. Je to pro mě příjemná relaxace.

Co si v tu chvíli pouštíte za muziku?

Chci-li „tančit“, zní latinskoamerická hudba. Mám ji rád. Do naší slovanské kotliny, jak říkávám, přináší – zvlášť v podzimních a zimních měsících, s úbytkem slunce – právě to slunce a dobrou náladu. Pak mám rád hip hop, rap i české kapely, Prago Union, PSH… S Foo Fighters zas běhám. No a když relaxuju, pustím si vážnou hudbu, případně tu duchovní.

Ještě jsme neprobrali Národní divadlo, řekněte mi, mám jít na Bílou Vodu, když se mi líbila kniha?

Určitě, může na ni přijít i ten, který knihu nečetl. Aspoň z něj spadne možný strach, že je moc tlustá, třeba poté, co zhlédne naše představení, po ní sáhne bez obav. Do něj se totiž vybrala jen část děje, část postav, aby se to dalo „uhrát“.

Muselo se jít na samotnou dřeň příběhu. S čímž podle mého čtenáři, kteří chtějí vidět své oblíbené dílo ve filmu, v divadle, předem počítají. I z literárně bohaté Bílé Vody tak v Národním zbyla kostra, k níž se přidávaly i jiné věci. Kdyby se vše dělalo slovo od slova, jak napsala autorka, vyjde vám z toho hodně dlouhý seriál. Možná nekoukatelný…

Téhle redukce se ujalo režijní duo SKUTR. Podle mě to kluci udělali dobře. Přijďte se podívat!