Režisér Thomas Vinterberg: Čím více cestujete na východ, tím více ubývá oficiální zdvořilosti

Mělo jich být původně šest. Jenže jsem natočil moc materiálu. Navíc pro mě bylo velmi důležité do něj vložit nějakou naději. Jinak by byl dost temný. Chtěl jsem proto, aby konec nebyl tragický. Chtěl jsem ukázat, jak se lidé, na něž změny dopadají, se vším vypořádávají, jak budují nové domovy, nové já…

Umíme to ještě vůbec? Můžeme se jako lidské bytosti přizpůsobit? Tohle vše řešil už scénář. Byl směrem ke konci otevřenější.

S nápady je to zvláštní, přicházejí, jak se jim chce. Podobají se v tom lásce. Zamilujete se, to se stává, a je to mimo naši kontrolu… Zápletka na seriál tak ke mně dorazila podobně v Paříži. Byl jsem sám. Stýskalo se mi po domově. Začal jsem si představovat, jaké je to být uprchlík. Co by se stalo, kdybychom my Dánové byli emigranty, jako jsou ti, co k nám přicházejí.

Tohle by byla má noční můra. Jsem velmi nerozhodný. Cestuju-li, buď trávím spoustu času balením, nebo si vezu skoro všechno, co mám, i v případech, kdy jedu s rodinou. Mám vždy největší kufr. Sbalit život do dvou kufrů by tedy pro mě bylo těžké.

Asi bych si do nich dal i knihy, které vidíte za mnou (rozhovor probíhal online, režisér seděl v pracovně - pozn. red.). Kromě toho bych určitě řešil důležitější věci než ty materiální, mezilidské vztahy.

V téhle souvislosti mě napadala a stále napadá řada otázek. Kladu je záměrně i v seriálu divákům prostřednictvím postav, abych na odpovědi nebyl sám. Když byste museli opustit vlast, šli byste s matkou, anebo s otcem? Pomohli byste také jiným lidem, anebo byste se starali jen o sebe, nejužší rodinu?

Tyhle úvahy jsou velmi bolestivé, velmi nepříjemné. Odpovědi na ně se hledají složitě. Navíc seriálem zásadně prochází láska mladých lidí. Musejí v sobě řešit mimo jiné to, jaké má hranice. Co znamená milovat? Očekává se automaticky, že se pro ni/pro něj obětujete? Počítáte ve vztahu s tím, že co do něj vložíte, získáte zpět?

Ano, každý to vidí jinak. Laura se rozhodne pomoci někomu jinému, mámě, která je v nouzi a musí využít vládní program, je vysídlovaná do Rumunska, z čehož má obavy.

Jenže ona by nebyla v klidu. Já jen doufám, že bych udělal totéž co ona. Nejsem si tím ovšem jistý, ale doufám, že bych to v sobě objevil. Myslím si, že soucit s jinými je základní věcí našich životů. Učí nás ho už křesťanství. Měli bychom na to pamatovat.

Ne, konkurz byl velký, projekt byl obří (šlo o největší seriálový projekt Canal+ ve Skandinávii s rozpočtem 16 milionů eur, cca 400 mil. Kč - pozn. red.). Navíc Amaryllis je odlišná od postavy, již jsem měl původně ve scénáři. Kvůli ní jsem ho někde upravoval.

Ona je skutečně skvělá herečka, dnes již moje milá přítelkyně. Opravdu tvrdě pracovala, aby byla co nejlepší. Má v sobě navíc výjimečnou kombinaci, jakou projekt vyžadoval. Je velmi křehká i upřímná, stojí si za svým, když v tom vidí smysl.

Tak dlouho, že vám ani neřeknu, kolik času jsme tomu věnovali. Na castinzích si obecně velmi zakládám. Při přípravě jakéhokoli projektu je tohle pro mě zásadní věc, stejně důležitá jako psaní. Obojí jde ruku v ruce. Stává se, že někoho obsadíte, pak přepisujete jeho roli. Musí v tom být rovnováha. Máte-li pak správné herecké obsazení, dobrý scénář, je režie snadná. Je to jako se stromem. Musíte mít silné kořeny, aby rostl, prospíval.

Nikdo z nás neví, kdy zemře… Ale jestli otázka zní, zda mě práce na seriálu neodradila od dalších, odpovím na ni: ne, právě teď pracuji na dalším. Prozradím, že jde o americký projekt.

Jak v čem. V Dánsku měl premiéru (koncem října 2024 - pozn. red.) a vzápětí začalo hodně pršet. Nastaly velké záplavy. Najednou bylo téma bolestivě aktuální.

To, co jsem před lety připravoval jako šílenou představu pro dalekou budoucnost, tu najednou až hmatatelně bylo… Musím k tomu zároveň říci, že mi to nedělalo nijak dobře.

Ty emoce tam byly. Rodiny jako ta naše v sobě přináší určitou vizi. A najednou podobné věci plnily média. Byly na titulních stranách novin, v televizních zprávách. Tohle není problém jen Dánska. Pamatuju si, jak jsme seriál představovali v Benátkách a lidé při něm plakali. Poté co projekce skončila, stáli a tleskali… Všichni asi vnímáme, že klimatické změny běží.

Já bych vaši otázku obrátil. Položil bych ji takto: v čem byla Česká republika skvělá, mohu?

Tak trochu mě zachránila. Abych to vysvětlil. Chtěl jsem udělat projekt, který mě nebude stresovat. Jenže je těžké točit film, stejně těžké je točit seriál. Vždy je to obrovský tlak…

Víte, před pěti let se mi život zásadně změnil (při dopravní nehodě zemřela jeho dospělá dcera Ida - pozn. red.). Tehdy jsem se rozhodl, že už nebudu tohle dělat, že se nebudu zbytečně stresovat. Tady to zpočátku nešlo. Pak jsem z Dánska přijel k vám do Česka a napětí zmizelo. Narazil jsem u vás na fantastické lidi, kteří ovládají svou práci. Proč bych tedy měl mluvit o potížích?

Tohle je pro mě uzavřená kapitola. V určitém směru však pokračuju. Právě jsem natočil obří mezinárodní reklamu. Bude se vysílat od září. Zatím vám nemohu říct, co propaguje.

Do těchto vod jsem vstoupil dvakrát. Líbilo se mi v nich, jenže taky (zatím) nic neplánuju.

Tohle říct mohu. Znáte spisovatelku Astrid Lindgrenovou? Udělala Pipi Dlouhou punčochu. No a ona napsala fantasy knihu Bratři Lvího srdce. Tu nyní zpracovávám. Hotovo by mělo být do dvou měsíců. A pak, jak jsem říkal, mám projekty v Americe. Asi tak tři čtyři.

Kladu si úplně stejnou otázku jako vy. Jaké zákony to případně ovlivní? S Trumpem se evidentně může změnit vše. A já to sleduju stejně jako vy, USA zvenčí. Myslím, že vlastně nikdo netuší, jak to bude zítra vypadat.

Podívám-li se zpět, do doby, kdy jsem před sedmi lety začal chystat seriál, kvůli němuž spolu mluvíme, je až neuvěřitelné, co všechno se stalo. Měli jsme covid, povodně, začala válka na Ukrajině… Stačí se podívat na poslední týdny, stalo se toho tolik, že už skoro nemůžu číst zprávy. Společnost se mění denně.

Ne, pro Evropana probíhal uprostřed noci. Navíc jsem viděl už spoustu předávání cen. Ale hlasoval jsem, jak mi umožňují pravidla. Viděl jsem tedy kvůli tomu spoustu dobrých věcí. Zaujaly mě Brutalista, Emilia Pérez. Skvělý je i vítěz v kategorii nejlepší zahraniční film Waltera Sallese Navždy s vámi. Waltera znám, jednou jsme byli ve festivalové porotě. Je zajímavé sledovat, jak je rozhodování akademiků rok od roku těžší. Vzniká vážně spousta velmi kvalitních projektů.

Samozřejmě, je to nový hlas dánské kinematografie. My Dánové na ni můžeme být hrdí. Ač to v našich kinech s ohledem na návštěvnost nevypadá, točíme spoustu dobrých věcí.

Je to kombinace více věcí. Jednak máme skvělou školu (Den Danske Filmskole - pozn. red.), jež dokáže filmaře vychovat. Jsme ochotní/schopní jako tvůrci spolupracovat, pomáháme si. Je tu silná podpora umění v Dánsku. Štědré granty. Bez nich by řada filmů nevznikla včetně mého Honu, jenž vypráví o muži obviněném ze sexuálního zneužití dítěte. Ani Chlast o čtyřech opilých mužích, kteří učí studenty pít, není na první pohled atraktivní téma.

Ne, tyhle kultury jsou pro mě příliš cizí. Bariérou by mi byl i jazyk.

Už jsme se o tom bavili. Nikdo neví, co bude. Posledních dvacet let mi nabídky z Hollywoodu chodí. Stále je ve mně zároveň cosi velmi dánského, evropského. Chci si nechat obě cesty.

Kdyby bylo zatopeno, asi bych si za sebe vybral Norsko. Miluji hory a v Dánsku je čím dál tím méně sněhu. Navíc Norové mají skvělý filmový průmysl, nechybějí jim peníze. Když bych to promyslel víc, asi bychom skončili s rodinou jinde, možná v Los Angeles.

Asi v nás, v západní Evropě stále přetrvává druh obav, že je to zvláštní a brutální prostor. Pravdou je, že čím více cestujete na východ, tím ubývá oficiální zdvořilosti. Mě to nešokuje. Východ mě vždy fascinoval, přitahoval i kvůli tomu, že není tak „naleštěný“, je rozhodně přímočařejší, což oceňuju.

Navštívil jsem nejen Rumunsko, kde jsem byl už jako student, ale i Moskvu, dokonce opakovaně, pak další východoevropské státy. Ne všichni lidé ze západní Evropy to mají ovšem stejně jako já. Východ pro ně zůstává cizí.