RECENZE: Zpěvačka bez hlasu a v křeči. Film Já jsem: Céline Dion ukazuje boj se vzácnou nemocí

Celosvětově známá ikona dává nahlédnout do svého života s upřímností a lidskou tváří. Intimní pohled do soukromí hvězdy ocení jak fanoušci, tak ti, kteří o zpěvačce nic moc nevědí.

Céline Dion (56) je trojnásobnou matkou, vdovou a oceňovanou umělkyní. Její skladby znají lidé ve všech koutech světa. Nyní mají možnost ji poznat blíže a pochopit její odhodlání se nevzdat, i když by to jiní už dávno udělali.

Dokumentární snímek režisérky Irene Taylorové (Měsíční sonáta, Stromy a my) mapuje zpěvaččin tajný život za oponou. Když se režisérce ozvali, zda by nechtěla zdokumentovat příběh kanadské hvězdy, myslela si, že půjde především o průřez její hudební kariérou. Ta nakonec hrála ale až druhou roli, když vytvářela kontrast s prostřihy do jejího soukromí plného smutku a bolesti, ale i barvitých vzpomínek a naděje v lepší zítřky.

Film Já jsem: Céline Dion mapuje boj hvězdy se syndromem ztuhlosti. Céline sebrala nemoc její celoživotní vášeň, kterou je zpěv. V hudební branži se pohybuje přes čtyřicet let. V posledních 17 letech už bohužel za přítomnosti zdravotních potíží kvůli vzácné nemoci.

Od roku 2016 také bez manžela, se kterým byla od svých sedmnácti let a který prohrál boj s rakovinou hrtanu.

Disociativní porucha hybnosti neboli syndrom ztuhlé osoby (SPS - stiff person syndrom) se projevuje ztuhlostí těla a křečemi. Ty mohou trvat od několika vteřin až po hodiny a mohou být natolik silné, že pacientům i zlomí kosti. Tělo člověka trpícího SPS bývá často citlivější na zvuky, kontakt a emocionální zatížení.

Céline svou diagnózu dlouho tajila. Až v roce 2022 se o ni podělila se světem, když sdílela video, kde se slzami v očích fanouškům prozrazuje, co se s ní děje.

Film začíná rok před oznámením a sleduje hvězdu v průběhu jednoho roku, kdy jen zřídkakdy opouštěla své sídlo v Nevadě a byla pod lékařským dohledem.

Z nemoci se nedá vyléčit, pouze se zmírňují její projevy. O tom ostatně vypráví i sama Céline. Zažila doby, kdy nemohla kvůli nemoci zpívat, a dokonce ani chodit. Teď se snaží natáčet nové písně, nicméně ztuhlost na hrudi jí to nedovoluje. Přesto nárazové prozpěvování prostupuje celým jejím dnem, ať už se nachází na fyzioterapii, nebo komunikuje se svými syny.

Céline, která trvala na zanechání záběrů z jednoho svého záchvatu v dokumentu, tady svou nemoc představuje v plné síle. Z pohledu na ztuhlou zpěvačku v křeči, které se kutálejí slzy po tvářích, mrazí. Mluví o prášcích, které mají omezenou dobu účinkování.

Popisuje také smutný fakt, že zhoršení zaznamenává ve chvílích, kdy se vždy po čase zkouší vrátit ke zpěvu. Za každou cenu se ale snaží vždy oklepat a zkusit to znovu.

Film sbírá samá kladná hodnocení a lidé smekají před zpevaččinou odvahou. Céline v dokumentu vypráví o tom, že chtěla být pro své posluchače vždy otevřenou knihou, přesto byla nucena jim v určitých momentech lhát o závažnosti svého zdravotního stavu. Nyní jde tedy s pravdou ven a pouští fanoušky do své bezprostřední blízkosti.

Diváci tak mohou být svědky zcela obyčejných chvil, kdy Céline prochází staré vzpomínkové krabice, vtipkuje nebo snídá se svými dětmi, ale také těžkých momentů, kdy podstupuje rozsáhlou rehabilitaci a imunoterapii, zatímco se snaží získat zpět svůj hlas a sebevědomí.

Zpěvačka je zde vyobrazena jako vášnivá a profesionální hudebnice a perfekcionistka. Cítit je i tlak spojený s její kariérou a očekáváním fanoušků. Céline popisuje svou zranitelnost, ale vidíme i její obětavost a soucit, když klade potřeby ostatních před ty své.

Dokument rozhodně není určen pouze fanouškům. Zpěvaččino nadání, její práce s hlasem a nadšení pro hudbu všeobecně dýchnou při sledování filmu na každého. Její utrpení a bolesti jsou zde zachyceny v té nejsyrovější podobě.

Jedná se tak o zvláštně hřejivý a zároveň za srdce chytající, silný a smutný snímek, který ve vás rozhodně zanechá stopu.