RECENZE: Záhada Pod skleněnou kupolí chce hrát hru s napětím, vůbec se jí to nedaří

Hrdinka Lejla (Léonie Vincentová) se po smrti své adoptivní matky vrací do rodného městečka Granås, kde momentálně probíhají boje mezi zastánci tradic a modernizace. To vyvolává v místních stále větší napětí.

Vše je ale zastíněno něčím mnohem temnějším, když je unesena místní mladá dívka, dcera Lejliny kamarádky z dětství. A tak se Lejla místo návratu do USA, kde nyní žije, rozhodne zůstat a pomoct s rozlousknutím případu.

Načasování a okolnosti záhadného zmizení jsou Lejle až děsivě povědomé. Jako dítě byla totiž sama unesena a vězněna ve skleněné kleci, jakémsi velkém akváriu.

Žádná kupole zde nefiguruje, a je tedy s podivem, že i v původním názvu to tak tvůrci nazvali (ač švédské „Glaskupan“ lze přeložit kromě „skleněná kupole“ i jako „skleněná báň“), nicméně pod slovem kupole (nebo anglickým názvem „The Glass Dome“) si opravdu nikdo krychli nepředstaví.

Tenkrát se Lejle podařilo ze zajetí utéct. Jejího únosce ale nikdy nechytili. Nyní není sama, kdo si klade otázku, zda se historie neopakuje, a snaží se najít mezi případy spojitost. Pro Lejlu je situace čím dál tím víc traumatizující, vracejí se jí noční můry a záblesky z jejího únosu.

Díky prožité zkušenosti se Lejle podařilo udělat kariéru jako kriminalistka, která se specializuje na profilování únosců. To jí ale zřejmě moc nejde, protože napříč sérií se chová jako vystrašená, naivní a kriminalistikou nepolíbená žena, které se rozsvítí až v druhé polovině závěrečné epizody.

Celý seriál navíc herečka odehrála s jedním výrazem ve tváři, a ačkoli jsem v něm chtěla vidět všechen její strach a bolest, nedokázala jsem za ním vycítit nic hlubšího. Šlo by to jistě vnímat jako úmysl a svádět to na prožité trauma postavy, ale ani tak není snadné udržet si k protagonistce sympatie po celou dobu série. Po scéně v chatě ve 4. epizodě, kde ukáže, že je vůči svému okolí naprosto slepá, už se bohužel nahoru nevyškrábe.

Příběh Lejly měl jistě velký potenciál, ale ten se nepodařilo zcela využít. A tak je Pod skleněnou kupolí vlastně docela táhlá nuda, ačkoli se tvůrci snažili jít s dobou a prolínat současnost se střípky z minulosti. Pomalé příběhy nutně nudit nemusí, pokud směřují k něčemu velkému, ale tady mi přišlo, že se většinu času nic podstatného neděje.

Největší problém jsem měla ale s celkovým vyprávěním, které jako by samo nevědělo, jak chce plynout a na diváka působit. Zvraty přicházely často naprosto šablonovitě. Postavy sice oplývaly zajímavými příběhy, ale brzy měly tendenci se rychle rozplynout, z obrazovky zmizet a působit zbytečně zmatečně a nahodile. Necítila jsem v nich napětí, které si obvykle s kriminálními thrillery spojuji.

Při pátrání po dívce se samozřejmě na povrch dostanou různá tajemství místních obyvatel, jak už to v sériích jdoucích po stopách únosců bývá. Lživá alibi přicházejí v klasických scénářích, kdy někdo nechce přiznat nevěru nebo jiný podvod, načež se stává podezřelým z vraždy a divák (ne každý, ale ten méně vnímavý určitě) je tím zaveden do další slepé uličky.

Počáteční epizody se drží známých schémat, vše vysvětlují a dost se vlečou. První lehce překvapivé zvraty nastanou až v pozdějších dílech. A je to škoda, protože do té doby seriál mnoho diváků vypne. Ani pak se ale nejedná o žádnou velkolepou podívanou, nýbrž zcela průměrnou kriminálku.

Co se v seriálu skutečně povedlo, bylo prostředí malé ospalé obce, kde každý zná každého. Příběhu to dodávalo na autentičnosti, náladě a atmosféře. Sníh, ticho a malá policejní stanice s minimálním počtem zaměstnanců, to vše bylo zajímavé a pomohlo seriálu dodat určitou strukturu. Jen škoda, že příběh za svým pozadím tolik pokulhává.

Většina vedlejších postav nebyla příliš zapamatovatelná. Ani odtajnění tajemného záporáka na mě nezapůsobilo vůbec překvapivě, natož děsivě. Po přetrpění pěti dílů a snaze zůstat trpělivá jsem doufala v silný, šokující závěr. Ale konec mi přišel nahozený na poslední chvíli, jako by scenáristé neměli ohledně gradace dopředu sami jasno.

Seriál vytvořila jedna z nejlepších severských autorek noirových kriminálek, Camilla Läckbergová. Příběh není ovšem založen na žádném z jejích knižních bestsellerů, ale napsaný unikátně pro seriálový formát. O to hůř se pak na seriál plný zbytečností, naivity a okoukaných zvratů dívá. Režie seriálu se ujali Henrik Björn (Jordskott) a Lisa Farzanehová (Mladá modrá krev).

Podle některých zdrojů Netflix doporučuje scenáristům zahrnovat do dialogů a monologů části, ve kterých postavy říkají to, co se děje nebo co vidí. Důvodem je čím dál větší nepozornost diváků. Takto napsané seriály pak mohou lidé sledovat během scrollování sociálních sítí nebo třeba u vaření. Pod skleněnou kupolí pár takových momentů má. Netřeba asi zdůrazňovat, jak nepřirozeně to působí, ale také to seriálu ubírá spád, což v kriminálkách není zrovna žádoucí.

Během sledování jsem se nemohla zbavit porovnávání s podobným příběhem v seriálu Hříšná duše/Hříšnice (originálním názvem The Sinner), konkrétně s jeho první sérií s Jessicou Bielovou v hlavní roli, jenž mou laťku posunul výš a ukázal mi, jak může moderní kriminálka budovat napětí a přikovat diváka k obrazovce.

Záhada v něm totiž začíná už první scénou a její neobvyklost pak člověka nenechá příběh opustit. Pod skleněnou kupolí v tomto směru velmi zaostává.

Seriál by mohl být docela dobrým filmem, ale na šest dílů série zde zkrátka není dost materiálu. Většina času je využitá pro vedlejší dějové nebo emocionální odbočky, které nikam nevedou. Prostředí je uvěřitelné a má silnou atmosféru, ale ani způsob vyprávění, ani herecké výkony či hlavní záhada mě neoslovily. Pokud tedy hledáte krimi, u kterého vám bude bušit srdce, sáhněte raději po něčem svižnějším a propracovanějším.