RECENZE: Vrah naoko se zábavnou žánrovou formou zamýšlí nad hledáním vlastní identity

V žánru coming of age byl ukotvený i jeho předchozí titul Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku, zrealizovaný technikou rotoskopie, již uplatnil už ve snímcích Sním či bdím? a Temný obraz. Tento imaginativní návrat do časů režisérova dětství vznikl v produkci Netflixu, který za 20 milionů dolarů koupil distribuční práva i na jeho poslední počin.

Stalo se tak po jeho uvedení v mimosoutěžní sekci loňského benátského festivalu. Streamovací platforma ho ale nasadila až teď v červnu, protože nechtěla, aby šel Vrah naoko proti Zabijákovi od Davida Finchera, který se na Netflixu objevil v listopadu.

Společné mají tyto dva filmy téma nájemných vražd a jistou neuchopitelnost ústředních postav. Zatímco ale Zabiják působí v souladu s nastavením hlavního hrdiny, ztvárněného Michaelem Fassbenderem, minimalisticky, chladně a odtažitě, Vrah naoko, v originále Hit Man, má mnohem vřelejší a uvolněnější náladu.

Linklater nepřichází s tísnivým psychothrillerem, ale s divácky vstřícnou záležitostí, která se vám asi nezaryje pod kůži, ale bude vás bavit hrou s žánrovými schématy. A to nejen romantických komedií, ale i filmů noir nebo screwball komedií.

Hlavní protagonista Gary Johnson (Glen Powell) má v sobě něco z hitchcockovských postav s nejasnou identitou, přičemž hledání a reflexe té jeho se stává jedním z ústředních témat vyprávění. Gary je profesorem psychologie a filozofie na univerzitě v New Orleansu a zároveň pracuje u místní policie v utajení jako technik.

Je rozvedený, žije se dvěma kočkami a nejen svou bývalou manželkou, ale i studenty je vnímán jako nudný, trochu fádní typ. Jeho život ale dostává novou dynamiku, když musí narychlo zaskočit za suspendovaného kolegu a převzít za něj agendu, kterou dosud jen technicky zajišťoval z odposlechové dodávky.

Gary se stává volavkou, falešným nájemným vrahem předstírajícím před klienty, že je tím skutečným. Na schůzky s nimi chodí se skrytým mikrofonem a vede s nimi hovor tím směrem, který by je policii pomohl usvědčit.

Hned první akce skončí úspěchem a on se v této nové roli rychle zabydluje. Osvojuje si její techniky a iniciativně je podle situační potřeby dotváří. Tak, že každému podezřelému vlastně vytvoří osobnost na míru. Pomáhá mu v tom jeho psychologické vzdělání, které mu umožňuje odhadovat, jakou iluzi nájemného vraha má pro svého klienta představovat.

Velký vliv v tom hraje kinematografie, takže se stylizuje například do Antona Chigurha z Tahle země není pro starý nebo Patricka Batemana z Amerického psycha.

Gary mění převleky, dikci, mimiku i vlastnosti svých nájemných zabijáků v závislosti na očekáváních zadavatelů i toho, o jaký typ vraždy má jít a z jakých pohnutek. Tato očekávání zároveň předjímá i se je snaží usměrňovat. Tak jako v případě Madison (Adria Arjonaová), která chce nechat odstranit svého tyranského manžela.

Gary v identitě sebevědomého Rona jí od toho v rozporu s pravidly svého poslání odradí, což s sebou nese následky pro jeho profesní i osobní život. Zápletka se jeví jako celkem předvídatelná, ale osobnost Madison do ní vnáší jistou míru nevyzpytatelnosti. A také dráždivosti, když se tentokrát ona v rámci milostných her převléká za letušku.

Chemie mezi oběma postavami a jejich hereckými představiteli je uvěřitelná, což je podpořeno dialogovými výměnami, které vedou. Gary se ale musí popasovat s tím, že Madison je zamilovaná do jeho zločineckého alter ega, oba pak s tím, že jejich spiklenectví tak úplně neuniklo pozornosti jedné z vedlejších figur.

Gary je spíše analytický typ, který život víc zkoumá, než aby ho aktivně prožíval. Identita Rona a jiných mu ale umožní na sebe nahlédnout i z jiných perspektiv než dosud, což pak využije k nalezení uspokojující polohy po boku Madison.

Koncept změny osobnosti, s potlačením té stávající, zároveň probírá Gary se svými studenty na seminářích a s tím, jak Ron mění tu jeho původní, se pro studentky stává atraktivnějším.

S něčím podobným se setkal i skutečný Gary Johnson, jenž byl civilním povoláním psycholog a policii pomohl dopadnout více než sedmdesát lidí, kteří měli zájem o služby nájemných vrahů. V roce 2001 o něm vyšel článek Skipa Hollandswortha v magazínu Texas Monthly, který Linklatera inspiroval k napsání scénáře.

Pomáhal mu s ním představitel Garyho Glen Powell, samotný Johnson se premiéry filmu nedožil. Tvůrci v závěrečných titulcích přiznávají, že i když se Vrah naoko opírá o skutečný předobraz, zápletka včetně romantické linie je smyšlená.

Tvůrčí dvojice, která se podílela i na produkci filmu, jí umí dát svěží a zábavný charakter a v úvahách o identitě jedince a hledání pocitu naplnění i inteligentní nadstavbu.

Vytváření identit a jejich chameleonská proměna až k bodu, kdy se v nich začnete ztrácet nebo nevíte, jak se vrátit sám k sobě, to vše umožňuje herecky se vyřádit Glenu Powellovi, který má po druhém Top Gunu a romanci S tebou nikdy skvěle nastartovanou kariéru.

Adria Arjonaová mu zdatně sekunduje v proměně zranitelné ženy v tu nebezpečnou a dokazuje, že umí zaujmout nejen svým sex appealem.

Richardu Linklaterovi se spolu s nimi podařilo natočit film, který nebude patřit k režisérovým stěžejním, ale v němž se mu hravou formou podařilo oživit schéma romantické komedie.