RECENZE: Třetí lotos rozkvétá pomaleji. Ale stále píchne tam, kde má

Třetí sezona Bílého lotosu zůstává i nadále luxusní dovolenou pro diváky po celém světě, jen jejich pokoj má tentokrát horší výhled.

Tvůrce seriálu Mike White se držel svého osvědčeného receptu, kdy luxusní resort proměnil ve skleník pro rostoucí napětí, kulturní narážky, vyhaslé vztahy i nenápadné záblesky sebeuvědomění. To všechno podává se svým typicky znepokojivým klidem a nechává pomalu bublající vodu dojít k bodu varu.

Každá sezona Lotosu začíná mrtvolou. A každá končí pocitem diváka, že smrt nebyla to stěžejní pro celou sérii. White nikdy nezabíjí jen pro efekt, v Bílém lotosu se vraždy doplazí nenápadně a přesně, jako poslední kapka po dlouhé sérii nenápadných náznaků, drobných ponížení, lží a nevyřčených emocí.

V tomhle je i třetí řada konzistentní. Nenabízí nové triky, ale rozvíjí to, co už fungovalo dříve: dokonale napsané dialogy, přidušené výčitky a ten typ konverzací, po kterých si potřebujete dát studenou sprchu nebo alespoň vytvořit nové meme. Těch se nyní po sítích vyrojilo nespočet, a je tedy jasné, že sláva seriálu nejspíš jen tak nevyhasne.

Ačkoli Bílý lotos vždycky sází na silný ansámbl a moment překvapení, ve třetí řadě víc než kdy jindy platí, že ne každý příběh dostal stejný prostor. Přesto se našlo několik výrazných linií, které táhly děj dopředu, občas i k jeho hořkému konci.

Cestou k němu jsme mohli vidět mnohé, ať už se jednalo o kompletní nahotu, ukázky místní kultury, nebo boj s vlastními hodnotami. To vše nasnímané kvalitní kamerou a v hřejivém prostředí luxusního resortu.

Jeden z výrazných oblouků připadl Rickovi (Walton Goggins), který se celý pobyt pokouší vyrovnat s minulostí i přítomností, ale místo vykoupení nachází pomstu a zmar. Jeho partnerka Chelsea (Aimee Lou Woodová) zpočátku působila jen jako výstřední doplněk, nakonec se však ukázala jako empatické zrcadlo jeho temných vnitřních pochodů.

Na opačné straně emocionální škály stojí trojice žen středního věku – Laurie (Carrie Coonová), Jaclyn (Michelle Monaghanová) a Kate (Leslie Bibbová) – jejichž snídaně se staly malou přehlídkou pasivní agrese, hořkosti i překvapivých přiznání, a poukazovaly tak na toxicitu mezi přáteli, kterou každý tak trochu známe.

Nejvíc z nich vynikla Laurie, která ve finále nabídla jeden z nejsilnějších monologů celé sezony. (Samozřejmě až po úžasném Samovi Rockwellovi v roli Franka, který svým neuvěřitelným monologem o vlastním prozření v Thajsku nechal všem divákům spadnout bradu hluboko k podlaze).

Belinda (Natasha Rothwellová), známá postava z první řady, si tentokrát prošla morálním posunem a udělala pro sebe a svého syna nečekané rozhodnutí. A pak tu jsou Ratliffovi, zdánlivě úspěšná americká rodina, která se během pobytu v Thajsku rozpadá na jednotlivé porce frustrace, tajemství a neochoty žít obyčejně.

Jason Isaacs jako otec Timothy, prožívá svůj největší životní pád, díky čemuž kývne i na doporučený digitální detox během pobytu. Následně uzobává ukradený lorazepam, aby otupil a odsunul nevyhnutelnou paniku. Zbytek rodiny mezitím bravurně vykresluje své silné charaktery, které táhnou celou sérii kupředu.

Z postav thajského původu zůstali bohužel mnozí jen stínem. Strážný Gaitok (Tayme Thapthimthong) postupně ztrácí pracně nabitý potenciál a oblíbenost u publika. Zpěvačka Lisa v roli Mook se zdá být pro příběh téměř až zbytečná, ačkoli je Gaitokovou motivací v mnohých rozhodnutích.

Závěrečná epizoda s názvem Amor Fati (v překladu: Miluj svůj osud) uzavírá ve své hodině a půl všechno, co se v předchozích sedmi dílech dusilo pod pokličkou. Vražda přichází, ale místo očekávaného šokujícího zvratu plného nečekaných činů dostaneme velmi logické rozuzlení, které nepůsobí teatrálně, nýbrž nevyhnutelně.

Některé linky finále fungují víc než jiné. Rickův osobní kolaps, Belindina morální otočka, nečekaně dojemný klid Laurie - nic z toho diváci spíše neočekávali. Jiné linky by si zasloužily větší tah na branku a o dost více prostoru. Potenciál totiž rozhodně měly a sledovat jejich vývoj bylo zábavné, o to těžší bylo dát jim zničehonic sbohem.

Pár zajímavých postav mizí, aniž by skutečně zazářily, především místní (Mook, Fabian, Valentin,…), od kterých jsme čekali větší přispění do děje. I tak vše drží pěkně pohromadě a dává divákům potřebné zakončení. A i když je tahle sezona možná ze všech nejpomalejší a nejméně šílená či překvapivá, pořád platí, že Bílý lotos umí popudit a píchnout zrovna tam, kde to nejvíc bolí. S jemností, elegancí a přesností.

Lotos zůstává výjimečný v tom, jak málo k velkým věcem potřebuje. Jeden tichý pohled přes stůl nebo směrem k obloze. Jedna věta, která rozřízne atmosféru jako nůž. Třetí řada sice trochu zpomalila, občas ztratila svůj svižný krok, ale pořád dobře věděla, kdy mlčet a kde už je potřeba přitlačit.

Na další sezonu si asi budeme muset chvíli počkat a už teď víme, že bude bez typické hudby od Cristóbala Tapii de Veera, který po vlně kritiky na novou úvodní znělku ze seriálu odešel. Pokud si však Mike White udrží svůj osobitý cit pro absurditu a vykreslování morálních propastí, zůstaneme v jeho neexistujícím hotelovém impériu i nadále dobrovolně ubytovaní.