RECENZE: Muzikál O'Dessa se vydává na vandr do hlubin zapomnění

V plazmatické době, kdy se Země topí v halucinogenním oparu, žije mladá farmářka O’Dessa (Sadie Sinková). Sní o světě za hranicemi své farmy, ale starost o nemocnou matku ji nenechá odejít.

Do příběhu vstupuje záhadná kytara, opředená proroctvím o rovnováze světa, kterou jí zanechal její otec.

Po smrti matky se O’Dessa vydává na cestu, kytaru ovšem rychle ztratí kvůli partě pobudů, a tak zamíří do dystopického Satylite City, aby ji získala zpět. Tam narazí na obyvatele zotročené televizním tyranem Plutonovičem (Murray Bartlett). Vedle něj město ovládá Neon Dionová (Regina Hallová), královna podsvětí, která s elektrickými boxery pase mladé kabaretní hvězdičky.

Jednou z nich je i Euri Dervish (Kelvin Harrison Jr.), umělec a prostitut, do kterého se O’Dessa okamžitě zamiluje a rozhodne se ho zachránit. A to pomocí improvizované kytary z pánve a šňůr, a možná i účastí v Plutonovičově šílené talentové show.

Ne, že by se tvůrci nesnažili o výrazné prvky. Nacpali jich sem ale poněkud moc. Klasická love story (jen otočená) je protkaná ne příliš dobrým country a dystopickým vizuálem plným neonů odrážejících se od kovové steampunkové šedi a potrubím se záhadnou plazmou. Nechybí ani na ulici žijící ušmudlané děti, stařena bez očí, drogy a závisláci na každém rohu.

O'Dessa je nazývána sedmým synem, přestože je žena, a zachraňuje z těžké životní situace muže, který se chová a obléká jako žena. Symbolická sedmička je zde použita ještě jednou, a to jako sedmá struna oné mocné kytary, díky které naplní hlavní hrdinka své předurčení.

Jedno hudební číslo střídá druhé, zatímco děj i postavy se ztrácejí pod nánosy stylizace. Sadie Sinková sice zpívá obstojně, ale působí spíš jako záskok za hvězdu, kterou tvůrci nesehnali.

A jak dnes bývá u hudebních filmů zvykem, každé číslo příběh spíš zastavuje, než posouvá. Výsledkem je muzikál, který připomíná nekonečný videoklip bez jasného cíle.

Režisér Geremy Jasper (možná znáte jeho předchozí počin Patti Cake$: Cesta za slávou) si zde osvojil vyhrocený vizuální styl, který si vypůjčuje ledacos z filmových dystopií, jako je Šílený Max nebo Hunger Games.

Inspirován úspěšnými světy se snaží vytvořit vlastní přitažlivý a funkční systém, ale i přes veškerou snahu angažované protagonistky i vedlejších postav je z toho vyčerpávající podívaná, která spíš dráždí, než aby zaujala.

Ambiciózní hudební opus zasazený do postapokalyptické budoucnosti moc neví, kde chce vlastně stát. Předpovídalo se, že se tato rocková opera nebude brát příliš vážně a Sadie s kouzelnou kytarou diváky pobaví nebo rozezpívá alespoň z půlky tak jako báječné Trsátko osudu (oficiální název je Králové Ro(c)ku, ale kdo tomu tam říká, že?). Ve skutečnosti tak film vůbec nepůsobí.

A pokud čekáte šílenost ve stylu Repo: Genetická opera nebo kultovní Rocky Horror Picture Show, budete také zklamaní. O’Dessa působí spíš jako výsledek opojného mejdanu v duchu bizarních amerických muzikálů 70. a 80. let, jen bez patřičné energie a ucelenosti.

Většina písní, převážně nenápadné country-rockové kousky, se snaží tvářit hlubokomyslně, ale zahlcují spíš prázdným symbolismem a nezanechají ve vás vůbec žádnou stopu, ani náznak zapamatováníhodné melodické linky nebo pěveckého výkonu.

Místo toho vám při sledování spíš než cokoli jiného vytane na mysl seznam lepších filmů, které se O’Dessa snaží napodobovat. Nakonec tak dáte za vděk i leckterým muzikálům poslední doby, které jste dosud odsuzovali, protože v novém světle už nepůsobí natolik podprůměrně.

Dějově se jedná o jeden velký chaos. Postavy zázračně vědí, kde a kdy se objevit, aby mohly posunout dění dál (nebo spíš do dalšího nelogického zvratu). Romantická linka mezi O’Dessou a Eurim vzniká bez jakékoli gradace, chemie mezi nimi zůstává jen na povrchu.

Záporák Plutonovič, jenž dohlíží na lid svým všudypřítomným okem a hypnotizuje jej pomocí televizní obrazovky, je snad ten nejméně hrozivý diktátor, jakého si lze představit. Vládne z ostrova, odkud by jeho vysílání šlo bez větší námahy vypnout, a kolem něj není ani stín bezpečnostního opatření. Celé jeho impérium by mohl zbořit kdokoliv s lodí a odhodláním.

Titulní postava o sobě opakovaně mluví jako o tulačce, co bezcílně bloudí světem a hledá svůj smysl. Ironií osudu tak je fakt, že tulákem je v tomto případě spíš samotný film. Jeho děj zmateně bloumá, motá se v kruzích a nikdy nenajde pevný bod, o který by se mohl opřít.

O'Dessa má všechno, co by měl moderní muzikál mít - symboliku, mix různých hudebních žánrů, výrazné barvy a podporu LGBTQ+ komunity, což už je ovšem u muzikálů spíš rutina. Nejednou však během filmu váháte, jestli sledujete recesi, nebo to tvůrci myslí vážně.

K postavám nepřilnete, svět řádně neprozkoumáte a celou dobu si připadáte podobně divně a nepatřičně, jako když si dnes pustíte americkou komedii o středoškolácích z devadesátek.

Mnoho diváků film asi neurazí, ale rozhodně ani nenadchne a nebude si jej potřebovat zopakovat. Své o tom vypovídá i mezinárodní hodnocení, které se zatím nikde nevyšplhalo přes 55 %. I přes svou lákavou vizuální stránku je tak O'Dessa předurčena zmizet z paměti stejně rychle, jako přišla.