RECENZE: Medvěd zůstává gurmánským zážitkem mezi televizními seriály

Spokojí se jen s nejlepším a s třetí řadou představuje neoddiskutovatelné podmínky pro chod rozvíjející se restaurace s pokrmy na úrovni michelinské hvězdy. Jeremy Allen White alias seriálový Carmy a jeho herečtí kolegové jsou ale pouze jedněmi z řady článků, které dělají Medvěda výjimečným.

Storer spolu s dalšími tvůrci a scenáristy nechávají s podkresem Trenta Reznora, Atticuse Rosse nebo třeba písní od Eddieho Veddera, Radiohead, Rolling Stones a mnoha dalších promlouvat Chicago, jeho kulinářskou scénu a atmosféru, aniž bychom slyšeli jedinou repliku.

Medvěd rovněž reinkarnuje podstatu herectví, která jako by byla mimo filmová plátna ve velké míře upírána nebo na ni nezbývala stopáž.

Divák má možnost sledovat a zkoumat detaily tváře, precizní práci a perfekcionismus v přímé konfrontaci se změnou dynamiky a emocemi (Carmy uklidí celou kuchyni, aby následně vší silou vykopl hrnce ven ze dveří).

Na dvou hercích v jediném interiéru se seriál často zastaví i na dlouhé minuty, aniž by tempo skomíralo. Dialogy fungují, stejně jako mlčení nebo citové projevy. Vše bez patosu nebo klišé.

Příkladem za všechny může být epizoda série s názvem Ice Chips, která prakticky neopouští místnost a jen dává prostor k brilantním hereckým výkonům, nebo díl Napkins (režírovaný představitelkou Sydney Ayo Edebiriovou), který přidává dějový kontext pohledem další ze skupiny hlavních postav.

Výjimečný je i fakt, že na žádném z herců seriál zásadně nestojí. Všichni skvěle zapadají do napsaného příběhu, mají v něm své místo a střídavě excelují. Allen White v sobě přepíná kontrolu s napětím, Edebiriová skvěle pracuje s mimikou a přináší stoický klid, za kterým se skrývá váhání nad vlastní budoucností.

Ebon Moss-Bachrach brilantně přijal úlohu opozice i za cenu mírného upozadění. Výborné jsou i návraty hostujících herců a další cameo výstupy.

V průběhu zhruba třiceti až čtyřicetiminutových dílů je cítit naléhavost, zmíněný chaos už tak dost bláznivého prostředí a následné zklidnění, které střídají jen dětinské spory či etudy členů rodiny Fackových, kteří tentokrát dostali větší prostor.

Drama se však neláme pouze v groteskních výstupech. Humorných momentů je jen v jediné epizodě celá řada. Ať už jde o sarkastické narážky, hlášky, nebo zkrátka špičkový scénář spojený s přesným načasováním a přednesem (těhotné ženy mají superschopnosti, máš zadnici tvého otce či on je filmař, točí dětské oslavy…).

Stěžejních momentů je nepočítaně a seriál znovu působí podmanivým dojmem, kterému lze jen těžko uniknout. Ansámbl kuchyně zároveň stihne atakovat témata, jako je skon takzvaného „fine diningu“ v současném světě, plýtvání jídlem nebo mistrovství v oboru vykoupené prací pod tlakem vedoucí téměř ke zhroucení. Šikanu na pracovišti nevyjímaje.

S trochou nadsázky lze pak Medvěda jednoznačně srovnat právě se zážitkem z vybraného podniku. Vše skvěle vypadá, chutná a obohacuje.

Zde se však paradoxně nachází ona chybějící vidlička, která může špičkovou restauraci stát místo ve slavném francouzském průvodci.

Podobně jako konzument zážitkové degustace může být divák po deseti dílech zanechán o hladu. Hybatelem děje zůstává jen několik pilířů, které se ve třetí sérii příliš neposunou.

O to víc času dostávají návraty do minulosti i nosné konverzace. Tematicky si to však tvůrci v čele se Storerem obhájí. Kromě čistě pragmatických důvodů (plán čtvrté řady, která by mohla být vrcholem) jde také o jistou symboliku.

Po hodinách a dnech tvrdé práce, balících ztracených peněz či mozaice z naivních ideálů jdou postavy za cílem stejně blízkým jako vzdáleným. Jeden přešlap je může stát vše, jedna recenze může zavřít dveře navždycky a zároveň vše může působit jako věčnost bez konce.

Restaurace Medvěd ani stejnojmenný seriál ale zdaleka nekončí. Ne s tak kvalitním obsahem, který si může dát na čas. O diváky či návštěvníky nepřijde a dál bude s lehkostí ilustrovat, jak má vypadat seriálová tvorba v éře videoték a streamů.