RECENZE: Maestro diriguje hořkosladkou árii výhradně pro ústřední dvojici

Leonard Bernstein byl bezpochyby jedním z nejzajímavějších a nejnadanějších hudebníků minulého století. Jeho práce inspirovala stovky či snad tisíce umělců napříč kontinenty a oslovila násobně víc diváků. Přesně tak kouzelnou vizi režisér, scenárista a představitel hlavní role Bradley Cooper vtisknul jeho filmové verzi.

Natočil dvouhodinovou ódu na Bernsteinovo dílo, které však především podmalovává jiskření a následný chlad mezi Lennym a jeho celoživotní láskou Feliciou Montealegreovou.

A to je vše, chtělo by se říct. Zřetelně sice rozpoznáváme Bernsteinův zlom v kariéře, záskok u Newyorské filharmonie a jeho následné úspěchy. Ty ale slouží jen jako kulisa pro střetnutí dvou duší.

Cooper je nevyléčitelný romantik, a zatímco umně vybírá doprovod z Bernsteinova repertoáru, ztrácí se v očích skvělé Carey Mulliganové, se kterou sdílí takřka hmatatelnou chemii.

Nejvíc oba působí v začátcích svého vztahu, kdy nenásilně ilustrují zamilované pobláznění, které se střídavě přelévá z lásky k druhému v lásku k notám a houslovým klíčům.

Zde Cooper exceluje a volně tak navazuje na zdravou posedlost hudbou a tím, co v lidech vyvolává. Znamená to trefu do černého a zároveň problém pro všechny, na které kouzlo nezabere.

Snímek okleštěný od záměrně předávkované aury romantismu může být totiž jen vizuálně zajímavá vyprávěnka o (ne)trpělivosti oddané manželky se starým bisexuálním proutníkem, který svou práci (zcela logicky) postavil na piedestal, a pod ním pohřbil i osobu nejmilovanější.

Efekt má právě onen kontrast spjatý s vášnivou posedlostí, která po letech zůstává jen na notovém papíře, a nikoliv ve vztahu. Divák není vpuštěn za oponu k umělci, nýbrž k člověku.

Bernsteinovo dílo je prezentované skrze efekt na scéně s hudebníky a v momentě, kdy dozní potlesk, se znovu vracíme k Lennymu s Feliciou. Tradiční životopis není na pořadu dne a je dost možné, že to mnohé dopálí.

Cooper však převažuje misky vah na svou stranu precizní filmařinou, která v repertoáru prakticky nezkušeného režiséra působí neuvěřitelně. Pracuje s emocemi a ví, co od jednotlivých scén chce a potřebuje. K tomu hned v úvodu experimentuje s poměry stran a perspektivou. Zamilovanost nechává v kombinaci černé a bílé, zatímco hádky, problémy a nemoci barví, aby okamžitě vypudil dojem zlatých časů.

Za celým Maestrem je zřetelná pečlivá příprava a precizní provedení. Vrcholem snažení je pak velkolepá scéna v katedrále v Ely, na kterou se Cooper údajně 6 let připravoval. A ačkoliv je jeho výkon brilantní a uvěřitelný, znovu rezonuje až jeho reakce, když uvidí v publiku svou Feliciu.

Mezi řadou životopisných snímků o velkých hudebnících Maestro působí originálně, nesnaží se přednést kapitoly z encyklopedie a s grácií nakládá s autorovým dílem.

Zároveň patří mezi pomyslné potomky staré filmařské školy, kde divákův pocit triumfuje nad faktografií a celkovou nosností obsahu. I kdyby to mělo znamenat, že si Bradley Cooper natočil film pro sebe, své dva hrdiny a publikum, které už možná netvoří masy.