RECENZE: Lékařské drama Urgent chce pokrýt vše. Ve zběsilém tempu na to však není čas

Sterilní nemocniční chodby lákají k obrazovkám tentokrát prostřednictvím amerického seriálu Urgent (v originále The Pitt) s Noahem Wylem v hlavní roli. Toho můžete znát především díky roli Dr. Johna Cartera v Pohotovosti, kterého ztvárňoval v úctyhodných 250 epizodách. Nejedná se však o jediné spojení s tímto kultovním seriálem.

Urgent vytvořil někdejší scenárista a producent Pohotovosti R. Scott Gemmill a výkonný producent seriálu John Wells. Přestože Urgent sdílí s chicagskou Pohotovostí téma a tvůrčí tým, nejedná se o její přímé pokračování ani spin-off.

Seriál se zaměřuje na každodenní život zdravotníků v nemocnici v Pittsburghu a každá epizoda pokrývá jednu hodinu z patnáctihodinové směny na urgentním příjmu.

Nemocnice v Pittsburghu slouží jako mikrosvět, ve kterém se odehrává vše – od akutních zdravotních krizí až po složité osobní příběhy lékařů. Tempo na urgentním příjmu je natolik zběsilé, že ho ocení i uživatelé TikToku, pro které může být pár vteřin ilustračních záběrů důvod k přepnutí.

Čas na nádech zcela chybí. A seriál svému svižnému tempu obětuje i vývoj postav a hloubku charakterů. Především těch, které na obrazovce tráví nejvíce času, tedy personálu.

Seriál se mermomocí snaží nebýt jen další lékařskou rutinou. Hektický život nemocnice je servírován divákům společně se spletitou myslí hlavního hrdiny, doktora Michaela „Robbyho“ Robinavitche (Noah Wyle).

Ten ovšem nepřináší vůbec nic, co bychom už tisíckrát neviděli - je sympatický a empatický, miluje svou práci, hýří vtipem i moudrými radami, staví pohodlí pacientů a kolegů nad pohodlí sebe samotného (i když je v rozporu s nemocničními pořádky) a bojuje s vyčerpáním, traumaty i vlastními nejistotami. Na povrch však nedává nic znát.

Polidštění doktorů a odkrývání jejich emocí není v poli doktorských dramat nic nového. Podobně je tomu u odhalování nestandardních diagnóz (ideálně vždy za pět minut dvanáct), u vykřikování laikům neznámých doktorských pojmů, i u minipříběhů pacientů, které se snaží obsáhnout všechny škatulky.

Poznáváme tak postarší sourozence, kteří odmítají odpojit umírajícího otce, nebo zástupce transgender komunity, který tiše bojuje za uznání nové identity.

Nechybí ani neprávem ukřivdění zástupci menšin, s drogami experimentující dospívající, flirtující babičky nebo čekáním vynervovaní drsní muži. Zastoupení zde mají zkrátka všechny generace, pohlaví, rasy, orientace, sociální vrstvy i vyznání.

Aby toho nebylo málo, zrovna v den, kdy lékaře na pohotovosti sledujeme, je páté výročí od nejtěžšího období covidu-19 a úmrtí zdejšího doktora, které zanechalo šrámy na duši hlavního hrdiny, doktora Robbyho.

Naprosto nepochopitelně zde působí vpády ženy zastupující vedení nemocnice, která přichází na scénu vždy během probíhajících zákroků. Robbyho bombarduje statistikami oblíbenosti a čísly, která nemá šanci ovlivnit – přitom by na takovou debatu bohatě posloužil konec směny. Zde je ale potřeba vytvořit tlak, a tak paní kárá a lamentuje.

Odbavit víc pacientů, aby lidé v čekárně netrpěli dlouhé hodiny, je zde i bez jejího naléhání prioritou číslo jedna, přesto se to zdá být s naprosto přeplněným příjmem a nedostatkem lůžek zcela nemožné. Především proto, že doktoři ani sestry svou práci (téměř) nezanedbávají, což se ale postupem času ukazuje jako plytká nuda.

Sérii by i proto mnohem více slušelo zpřístupnit ji publiku celou najednou než vypouštět jeden díl týdně. Teoreticky by tak jakožto sonda do náročné a stresem prošpikované práce doktorů mohla předat mnohem víc, než když se divák každý týden snaží znovu naskočit do rozjetého vlaku.

Doktor Robby je sice ošetřujícím lékařem na pohotovosti, ale publikum tráví hodně času i s jeho rezidenty. Nikdo z hereckého obsazení není ale bohužel dostatečně přesvědčivý, aby diváka přikoval k obrazovce. Pro osvěžení vhození tři mladí medici, kteří zrovna tento den přicházejí pod Robbyho vedení, mají odlišné charaktery i motivace, ani to jim však nepřidává na hloubce či atraktivitě.

Obrovské množství slabších postav, které nám Urgent představuje, pozvedává doktorka Kingová v podání Taylor Dearden Cranstonové (dcera herce Bryana Cranstona alias Perníkového táty). Starší rezidentka, která doteď zajišťovala lékařskou péči veteránům, působí svou roztěkaností a tiky zpočátku jen jako humorná vložka.

Velmi brzo se však ukáže, že je na spektru. Ačkoliv se nejedná o prvního ani posledního autistického doktora, které můžeme vidět v seriálech, rozhodně je jedním z nejvěrněji provedených.

Kingová se v rušném prostředí, které by stresovalo jakéhokoli neurotypického člověka, natož neurodivergentního, snaží uklidnit všemožnými osvojenými postupy. Její nejistota, emoce a snaha o zapadnutí jsou z obrazovky víc než patrné.

Mezi ostatními postavami, které působí často jako ploché karikatury pronášející očekávané funkční repliky, se tak jedná o svěží vítr do plachet Urgentu.

Pokud ze série něco velmi hmatatelně prosakuje, je to apel na lidskost a empatii. Rozdílná komunikace ve zdánlivě stejných případech na základě vypozorovaných odlišností pacienta je sice krásná, ale natolik individuální péče na pohotovosti se zdá spíše jako utopie. Přesto, i když některé vedlejší dějové linie mohou působit lehce přitažené za vlasy, jako celek seriál drží a funguje.

Zda vykreslení odráží život na skutečném americkém urgentu, je těžké posoudit. Dialogy lékařů, ale i jejich nasazení při záchraně životů a šermování s lékařskými pojmy i instrumenty působí ovšem přesvědčivě.

Pro diváka tak může seriál přinést mnohé informace ohledně postupu při intubování pacienta nebo řešení předávkování, zásahu elektrickým proudem, řezných i střelných ran, popálenin či žlučových kamenů. Během toho všeho se místní personál musí popasovat i s krysami, které se do nemocnice dostaly pod oblečením kolabujícího bezdomovce.

Urgent se od ostatních nemocničních dramat příliš neliší, sází na jistotu a sprintující tempo – což mnohé diváky potěší a ostatní to rozhodně neurazí. V nejlepším případě ještě zbývající díly něčím překvapí, odvysíláno zatím bylo pět epizod z celkových patnácti. Seriál vychází každý pátek ráno na platformě Max.