RECENZE: Jeho tři dcery vás přimějí přemýšlet o sourozeneckých vztazích i odcházení nejbližších

Syn avantgardního umělce Kena Jacobse ve světové premiéře snímek představil loni na počátku září na filmovém festivalu v kanadském Torontu, kde jej zakoupila pro celosvětové uvedení společnost Netflix.

V její nabídce patří určitě k nejzajímavějším titulům letošního roku, který by mohl promluvit i do nominací na výroční filmové ceny v hereckých kategoriích nebo té scenáristické.

Jacobs se na tomto autorském snímku podílel nejen jako režisér, scenárista a producent, ale i coby střihač. Na komorním půdorysu malého bytu tu rozehrává rodinné drama, které postupně eskaluje a nakonec vede ke katarzi.

Zpřítomňuje přitom pocit, který asi všichni dobře znáte, když se vracíte do svého dětského pokoje. Zdá se vám důvěrný, ale najednou nějak menší. Přesně tak si připadají v bytě, kde vyrůstaly, i tři sestry. Pro jednu, která tu s otcem žije, se zdá být ideální, pro zbývající dvě nebo všechny tři pohromadě už dost stísněný.

Nemohou se jedna druhé vyhnout, najít si svůj kout, kde by měly pocit soukromí nebo možnosti osobního vyrovnávání se s tíživou situací, v níž se nacházejí. Což by za konstelace jejich vzájemných harmonických vztahů nevadilo a s vědomím toho, proč se tu sešly, mohlo přispět i k ještě pevnějšímu utužení jejich pouta.

Ono je ale dost poškozené a omezený manévrovací prostor malého bytu naopak jen přispívá k eskalaci konfliktů mezi nimi panujících. Ten od počátku bublající a poměrně zjevný panuje mezi Katie (Carrie Coonová) a Rachel (Natasha Lyonneová).

Nejstarší Katie vyčítá prostřední Rachel kouření trávy v bytě i to, že nezajistila otcův podpis k dožití doma bez lékařských zásahů, když byl ještě při smyslech. Katie je praktického založení a i rozloučení s otcem bere jako splnění seznamu úkolů, které je třeba před jeho posledním vydechnutím vypořádat.

Nejmladší Christina (Elizabeth Olsenová) se zdá být nejcitlivější, má neustále slzy na krajíčku, stýská se jí po své malé dcerce a mezi staršími sestrami se snaží fungovat jako svorník a tlumit jejich, i fyzické, vzněty.

Každá ze sester je jiná a nachází se v jiné fázi realizace svých životních plánů. Zatímco Christina uvažuje o dalším dítěti, Rachel je svobodná, bezdětná a životem spíš tak proplouvá. Byla to ale právě ona, kdo se o otce staral v posledních měsících. Vznětlivá, neustále peskující Katie jí vyčítá, že tak činila kvůli bytu po něm, který jí připadne.

Do domácnosti dochází ještě dva pracovníci hospicové péče, jeden se symbolickým jménem Angel, který sestry připravuje na blížící se okamžik otcova odchodu. Do jeho pokoje přitom ani jednou nenahlédneme. Slyšíme z něj zvuky, odrážející jeho měnící se stav, na který je třeba reagovat.

Christina otci zpívá, Rachel mu sděluje výsledky týmu, jehož zápasy společně sledovali. Každá z nich se s jeho odcházením vyrovnává po svém, podobně jako vy, když jste se ocitli v situaci úmrtí těch nejbližších. V interakcích sester, nejen v této bolestné životní fázi, se poznáte a donutí vás přemýšlet o vztazích s vlastními sourozenci.

To je velká přednost Jacobsova scénáře. Že je uvěřitelný, odpozorovaný ze života a obnažující konflikty, které přináší. Rozpracovává je a nechá gradovat. Prostředí bytu mu umožňuje dostat se postavám sester pod kůži, čemuž jdou jejich představitelky naproti. Síla jejich výkonu tkví v tom, že se ani jeden nedá vypíchnout na úkor těch zbývajících.

Poznáte minulost sester, jejich vzájemné vztahy, bolístky dlouhodobé i ty aktuální, které se promítají do toho, jak se k sobě vzájemně chovají. Režisér namísto perspektivy umírajícího volí tu jeho nejbližších a budoucích pozůstalých, aby ji v závěru otočil, a v jakési projekci toho, co by dcery chtěly slyšet ještě od svého otce, než opustí tento svět, ho nechá převzít iniciativu.

Dojetí je namístě a s ním i stmelení znesvářených dcer, které si uvědomují, že teď už jsou na to samy, aby k sobě nacházely cestu i bez otcovy sjednocující přítomnosti.

Jacobsův film v tomto připomíná křehkost a současně i sílu rodinných vztahů, v nichž i ty nejbolestnější momenty mohou přispět k tomu, že z nich jejich aktéři vyjdou posilněni o vědomí blízkosti a sounáležitosti.