RECENZE: Jedna želva za druhou dává nahlédnout do hlav lidí s obsedantně kompulzivní poruchou

Knihu Jedna želva za druhou vydal John Green v roce 2017 (u nás vyšla o rok později v nakladatelství Yoli) po delší psací odmlce. Vypráví ji smyšlená hrdinka Aza Holmesová, která kromě toho, že přišla v dětství o otce, trpí obsedantně kompulzivní poruchou.

Ta se u ní projevuje tak, že si neustále dezinfikuje ruce, rány nebo ústa a v hlavě jí straší vše, co kdy načetla o infekcích, virech a vzácných onemocněních.

Šestnáctiletá Aza (Isabela Mercedová) touží jít studovat vysokou školu. S ohledem na svou diagnózu ale není jisté, že s tím související změny zvládne. Pochybnosti cítí sama v sobě i ve svém okolí. Koloběh událostí nastartuje zmizení místního boháče Rusella Picketta, otce dvou synů. Vysoká odměna vypsaná za jakékoli informace vedoucí k jeho nalezení láká jak Azu, tak její nejlepší kamarádku Daisy.

Během společného pátrání se dívky vracejí vzpomínkami do minulosti, potkávají první lásky a zkoušejí sílu svého přátelství. Ani rozdílné rodinné a finanční poměry kamarádky nerozdělí, jejich charakterové odlišnosti jsou ale víc než zřejmé a přátelství občas na obtíž. Potrhlá Daisy (Cree Cicchinová) úspěšně píše fanfikci a vlasy má obarvené na růžovo. Do svých povídek zasazených ve Star Wars světě, ale s novými hrdiny a osudy, promítá vlastní život i přátele.

Azu dokáže Daisy provázet lehce situacemi, které pro ni stojí daleko za komfortní zónou. V tom ji ale brzy trumfne Davis Pickett, syn ztraceného milionáře. Překvapivě empatický dospívající kluk v nelehké životní situaci se stará o mladšího bratra, své vlastní nejistoty, rodinná tajemství, a nakonec i o Azu, se kterou začne randit.

Díky Davisovi, kterého velice věrně ztvárnil Felix Mallard (Ginny a Georgia), se původně detektivní zápletka mění v romantiku dospívajících, kterou ale křížem krážem prostupuje právě obsedantně kompulzivní porucha. Film tak docela zajímavě ukazuje, jak náročné může být randění se skrývaným a často bagatelizovaným nebo nepochopeným onemocněním.

Strach z kontaminace, pocit osamělosti v nestandardním světě a zdání, že je svému okolí na obtíž, dokázali tvůrci u hlavní hrdinky ztvárnit velmi pochopitelně. Popisy jejích myšlenkových pochodů působí v knize leckdy až nepříjemně a místy trochu kazí spád spolu s plynulostí četby. Filmu ale přidávaly hnací motor a od děje neodváděly. Naopak ho posilovaly a docela věrně vykreslovaly vše, co se v její mysli odehrává. Souvislosti, které čtenářům mohly uniknout mezi řádky, tak mohou najít ve filmu.

Režie snímku se ujala americká herečka a režisérka Hannah Marksová (Neopouštěj mě). Na scénáři spolupracovali Elizabeth Bergerová (Tohle jsme my) a Isaac Aptaker (Jak jsem poznala tvého otce). Tým společně odvedl práci, která zůstala předloze věrná, a to v podstatě jedna ku jedné, což se u románů tohoto typu zdá, že dobře funguje.

Obsazení není příliš co vytýkat, postavy z knihy se dle reakcí čtenářů zhmotnily dle jejich představ a všichni herci odvedli slušný výkon. Přesto se jedná o zatím nejhůře hodnocenou adaptaci Greenových děl. Dojemnou podívanou ale rozhodně čekejte, jen ne takovou, jako u Hvězdy nám nepřály.

Knih, které jsou věrně převedeny do hodiny a půl filmu tak, aby dávaly smysl a potěšily i fanoušky předlohy, vzniká pramálo. A pokud se ještě snímek zaslouží o hlubší pochopení OCD mezi lidmi, kteří jím netrpí, jsou to body do plusu.

Příběh Azy je navíc na obrazovce podaný stravitelněji než na papíře, a má tudíž potenciál oslovit i nečtenáře. Podobné zpracování by jistě slušelo i chystanému filmu na motivy bestselleru Všechen můj hněv (Sabaa Tahir), který je taktéž Young Adult a popisuje těžké osudy přistěhovaleckých pákistánských rodin do USA.

Příběh nejen obsedantně kompulzivního člověka, ale celkově života s jakýmkoli typem omezení, nevýhodou nebo rodinným neštěstím vykreslují John Green a následně i tvůrci filmu s úctou. Z lidí trpících OCD nedělá blázny, co musí být za každou cenu hospitalizováni, téma ale ani nezlehčuje a neromantizuje.

Jedinou výtkou by tak mohlo být jednostranné zaměření na mladší publikum a hořkosladký konec, který ale už k dílům z pera Greena neodmyslitelně patří.