RECENZE: Jak Nicole Kidmanová hledá únik z nudy středostavovského života

Název nového snímku odkazuje k městečku Holland ve státě Michigan, založenému v polovině 19. století nizozemskými osadníky. Holandské tradice se v něm udržují dodnes, každoročně v květnu se tu koná tulipánový festival s průvodem v dobových kostýmech a tancem v dřevácích.

Holland je přesně to barvotiskově úhledné městečko, jaké známe z Modrého sametu Davida Lynche a stejně jako v něm se tu pod spořádaným a klidným povrchem děje něco znepokojivého.

Hlavní hrdinka Nancy (Nicole Kidmanová) v úvodním voiceoveru sděluje, že se každý den probouzí na tom nejlepším místě na zemi, jež dalo jejímu životu řád a pocit bezpečí.

Do Michiganu ji přivedl její manžel, optik Fred (Matthew Macfadyen), s nímž má dospívajícího syna Harryho. Nancy učí na místní střední škole a vzorně pečuje o jejich domácnost. Její život se zdá šťastný a spokojený, ale ve skutečnosti je plný úzkosti a paranoie z předměstské izolace, do níž se dostala.

Nancy nejprve podezírá vychovatelku, že se dopustila krádeže náušnice, poté i manžela, že jeho čím dál častější pracovní cesty na konference mohou mít charakter záletu. Zpraví o tom svého kolegu ze školy Davea (Gael García Bernal), jehož zapojí do pátrání po skutečném stavu věcí.

Dave chová k Nancy vřelé city a pozici důvěrníka vnímá jako příležitost, jak jí být nablízku. Společné sledování je sbližuje, otázkou v případě Nancy je, zda ona přitažlivost pramení z přítomnosti Davea jako muže, nebo faktu, že se v jejím životě konečně děje něco vzrušujícího.

Jestliže vykreslení městečka Holland a noční můry, skryté za americkým snem, evokuje Stepfordské paničky nebo Davida Lynche, pátrání nejprve v prostředí Daveova pracoviště a poté i v hotelu, kde je ubytován na konferenci, vám může připomenout Okno do dvora Alfreda Hitchcocka.

Filmových aluzí je zde víc, škoda jen, že Mimi Caveová neumí s napětím pracovat jako její slavnější předchůdci. Žánrově se její film pohybuje někde mezi psychologickým thrillerem, rodinným dramatem, detektivkou, černou komedií a charakterovou studií.

Prokreslení postav by mohlo být důkladnější. Scenárista Andrew Sodroski (série Manhunt) dost často zůstane jen u náznaku, například co se týče minulosti Nancy a Davea, z něhož máme vyvodit, jak přijímají svůj způsob bytí v Hollandu.

Podobně nahodí i motiv předměstského rasismu kvůli mexickému původu Davea, ale víc než v jedné konfrontační scéně s ním nepracuje.

Zajímavý rozpor ve vnímání událostí a nahlížení na jejich aktéry nastává díky použití nevěrohodného vypravěče, jímž je po většinu času Nancy.

Náhled do její psychiky nám poskytuje i stírání hranice mezi realitou a snem, kdy její noční můry dostávají podobu fantastických scénografií. V nich se skutečné městečko mění v jeho modelovou zmenšeninu, již si piplá Fred v garáži a jež se stane jedním z vodítek k odhalení tajemství, které skrývá.

Kameraman a stálý spolupracovník Ariho Astera Pawel Pogorzelski dostává v těchto horečnatých scénách, kdy se ke slovu dostává podvědomí, prostor k tomu, jak vizuálními prostředky posouvat realitu. Ta je kýčovitě vychýlená už ve svém základu tím, jak je městečko Holland definované.

Stává se pastelově vybarveným pozlátkem, pod nímž se ukrývá přetvářka, pokrytectví a strach z převzetí odpovědnosti za svůj život. Nancy se nechce vzdát svého středostavovského statusu, i když už má informace o pravé povaze manželových cest.

Matthew Macfadyen změnou výrazu ve tváři dovede během mžiku naznačit, jakou hrozbu představuje. Nicole Kidmanová je neselhávající, ale zasloužila by si scénář, kde by její postava byla psychologicky lépe prokreslena.

Režisérka prokazuje, že má dobré nápady, smysl pro stylové vyprávění i vizuální cítění, ale její film je silnější spíše v detailech než v celkovém vyznění.