RECENZE: Hudba Johna Williamse kouzelně odráží mistrovo celoživotní dílo

Dokument o životě a především hudbě velikána filmového soundtracku - Johna Williamse, by snad fungoval jakkoliv. Zdá se však, že tradiční mluvící hlavy, které skládají komplimenty na žijící filmovou legendu, zde zcela plánovaně a správně prokládají onu zásadnější náplň dokumentárního filmu, jehož krásně jednoduchý název (Hudba Johna Williamse) je dostatečně výstižný a trefný.

Určitě i režisér Steven Spielberg, který jako jeden z producentů stál za vznikem dokumentu a hrál zásadní roli ve Williamsově kariéře, ví, že mnohým divákům by stačilo jen pustit melodie z filmů, jako jsou Star Wars, Indiana Jones, Jurský park, Schindlerův seznam a dalších.

A to dokola, jako na zaseknuté pásce, která magicky připomíná, jak zní oživlí dinosauři, vesmírná honička nebo kvapík doprovázející útěk hrdiny před obřím balvanem. A většina stopáže je právě o poslechu hudby, nikoliv slov.

Snímek však dojímá i skladatelovou poctivou prací, kterou výjimečně neodráží jen popsané notové listy. Působí jeho skromnost při setkání s dalšími tvůrci stejně jako neustálý zájem tvořit a obohatit představu filmařů, která se nutně nemusí do puntíku shodovat s napsaným hudebním tématem.

Dokument ukazuje vzniklá přátelství, inspiraci, kterou John Williams doslova rozsévá na všechny strany, a také prostou lásku k řemeslu bez příkras, jakkoliv to zní jako největší hollywoodské klišé.

Jeden z nejsilnějších nehudebních momentů patří jeho předčasně zesnulé první ženě, jejíž památce autor věnoval klasické Violin Concerto No. 1. 

Emotivní pasáž filmu ukazuje snad ještě víc, že je Williams legendou i obyčejným smrtelníkem zároveň.

To, jakým způsobem s emocemi nakládá, však naznačuje mnohé o tom, jaký je člověk a umělec. Osobní život se úzce pojí s jeho pracovním a v letitém díle snadno zaslechneme radost i srdceryvný smutek.

Více než 100 minut však patří i filmovému dědečkovi od vedle, který s potutelným úsměvem sedá ke starému klavíru a prsty rozehrává slavné melodie v tom nejjednodušším možném aranžmá. Tak, jak ho napadalo během let nebo jak je prezentoval k prvnímu poslechu Spielbergům, Lucasům a dalším v pohodlí obývacího pokoje.

Dokument s názvem Hudba Johna Williamse jistě přibližuje i vzestup skladatelovy kariéry, jeho zálibu v práci s orchestrem nebo tvorbu klasických děl, pokud se filmové smyčce přeci jen od představy klasiků vážné hudby mírně odchylují.

Je však především poctou a poděkováním ikonickému muži, který se stal synonymem pro filmový soundtrack a bez něhož by epické chorály a orchestrální fanfáry dávno vyšly z módy.