RECENZE Hororové Týny: Mdlé Prokletí Salemu pohřbívá další román Stephena Kinga

Na internetových fórech bují vášnivé diskuse o tom, zda jsou díla veleúspěšného autora vůbec zfilmovatelná. Nejsilnější hlasy praví, že jde o individuální záležitost.

Zářnou cestou se vydali kupříkladu Brian De Palma se snímkem Carrie z roku 1976 nebo Rob Reiner, jenž v roce 1990 uvedl Misery nechce zemřít s fenomenální Kathy Batesovou, která za roli získala svého jediného Oscara.

Rubovou stranu představuje množství filmů, které pustoší výsostně lepší Kingovu předlohu. Do podprůměrnosti klesly předloňský horor Žhářka či sága Kukuřičné děti z osmdesátých a devadesátých let.

V zapomnění pravděpodobně upadne i letošní Prokletí Salemu, které již má význačnější televizní podobu z roku 1979 od Tobea Hoopera. Daubermanovo pojetí osudu fiktivního Jerusalem’s Lotu v americkém státě Maine, do nějž King coby tamní rodák zasazuje většinu své tvorby, je o stupeň matnější a nepotřebnější.

Základem příběhu je hojně užívaný motiv ztraceného syna, který se po dvou desetiletích vrací na rodnou hroudu.

Romanopisce Bena (Lewis Pullman) namísto šťastného shledání, které by mu mohlo dodat tvůrčí inspiraci, čeká zmar, když v městečku náhle propuká epidemie přeměn na upíry.

King pokaždé staví hrůzu nejen okázale navenek, ale především hlubokým prokreslením psychologie svých postav, které rozhodně nejsou zaměnitelné. Ve většině počinů obdivuhodně zachycuje ducha maloměsta s řadou jeho nenápadných neduhů.

Tento potenciál, který má i Prokletí Salemu, pod Daubermanovou taktovkou po slibném rozjezdu mizí jako pára nad hrncem.

Nejtrpčejším zklamáním je naprosté vytracení atmosféry, kdy se horor rázem nemění ve strašidelnou komedii, což by byla ještě přijatelná varianta, ale v neslané nemastné sousedské drama.

Nadarmo se pokouší vykřesat náladu retro nádechem sedmdesátých let, v nichž se děj odehrává. Vyvolat ho nejspíš mělo podivné, pro zrak víceméně nepohodlné podbarvení obrazu nebo starožitné efekty svítících očí a mrtvolného vzhledu upírů, které více než důstojné zpracování knižního bestselleru připomínají laciné béčko.

Filmař dlouho napíná diváky očekávanou katastrofou. Mezičas vyplňuje nezáživným ztvárněním mezilidských vztahů, které nepovznáší ani vcelku zdařilé výkony Pullmana a jeho nenadálé lásky v podání Makenzie Leighové. Když už se trpělivost v závěrečných minutách pomalu ztrácí, hlavní dvojice se konečně rozhodne varovat obyvatele města před blížící se pohromou.

Peripetie, na kterou zlákala publikum, se ovšem přihodí příliš zbrkle, bez pořádného budování napětí a vzruchů. Ty však nepřišly ani v předešlých takřka dvou hodinách, které jsou sotva slyšitelnou ozvěnou spisovatelova románu z roku 1975, teprve druhého v jeho úctyhodné literární dráze.