RECENZE: Hodně tance, málo sexu. Dcera národa nabízí českou verzi Veliké a Bridgertonových

A nejde jen o jazyk, který z klasické šablony historických projektů vybočuje. Pravda, některé výrazy pobaví. Třeba v momentě, kdy Zdeňka ve 3. díle označí svého nápadníka za stromošuka. Pro lepší pochopení situace, statkář Antonín Svoboda (Ladislav Hampl) usilující o její ruku je mimo jiné šlechtitel stromů.

Podobně mimo v kontextu doby, v níž se odehrává, je (záměrně) většina seriálu. Nesedí hudba, tanec ani osoba tmavé pleti na pražském plese… Což je ovšem záměr, přesný „background“ není podstatný. Je jen kulisou pro dění na place.

Jeho tvůrci tvrdí, že jejich cílem je přiblížit národní obrození hlavně mladé generaci. Vsadili proto na „nečeský“ styl „jako“ na národní obrození. Na okázalost, vtip, a hlavně na ryze moderní příběh mladé dívky bojující s konvencemi.

Při sledování českého projektu se tak milovníkům platforem poměrně rychle vybaví seriály Veliká („jako“ carské Rusko 18. století) a Bridgertonovi („jako“ viktoriánská éra, 19. století). Ty rovněž shodně sázejí na drby, na dialogy, na honosnou výpravu. Jen do Ruska dali filmaři výrazně více sexu, do Anglie zas koní… S Bridgertonovými ale přesto něco Dceru národa spojuje, je to hudba (Simon Goff).

Hlavní roli v českém projektu hraje Antonie Formanová. Poměrně zdatně dokázala ztvárnit nešťastnou, původně chudou holku, která se náhle dostane do vyšších kruhů. Ovšem šťastná tam není.

Pozlátko se oloupe v momentě, kdy se zamiluje. Bohužel pro ni se cílem jejích opětovaných citů stane důstojník armády, ještě k tomu Polák, šlechtic, prostě Quido Battaglia (Daniel Kadlec). Z opěvované světice se v očích národa stává nevděčnou „courou“…

Ač má příběh reálný základ, divák v seriálu sleduje téměř klasickou lásku z 21. století. Ona neví, jak mu má říci, že ho má ráda. Kamarádka jí chce pomoci, ztrapní se, když k němu přímočaře zamíří… Jako by šlo o scénu v baru, kde jsou už všichni trochu pod parou.

Řada popisovaných věcí by takto před téměř dvěma stoletími proběhnout nemohla. Právě kvůli přísně nastaveným společenským konvencím.

Přistoupíte-li však na hru tvůrců, Dcera národa vás díky vtipným dialogům často pobaví. Stejně tak jako sledování oživlých legend. Role obrozenců přijali třeba Jiří Langmajer (František Ladislav Rieger), Jan Vlasák (František Palacký), Vladimír Javorský (Alois Pravoslav Trojan), Leoš Noha (František August Brauner), Robert Mikluš (Josef Hamerník).

To, že nebudou hrát „klasiku“, věděli. A jak mi řekl Jiří Langmajer, právě na to se nejvíc těšili. Zárukou jim bylo jméno režiséra Matěje Chlupáčka, jehož film Úsvit (2023) o baťovském městě, kde se řeší vražda hermafrodita, se nese v podobném stylu.

Nepropadl ani tentokrát. Společně s rumunskou režisérkou Cristinou Groșan dali dohromady poměrně dobrý platformový produkt.

Otázkou je, co mu řeknou diváci České televize, kde se představí příští rok. Přece jen, Dcera národa není seriál Božena (2021), který vyprávěl o jiné, z hlediska části obrozenců, „couře“, spisovatelce Boženě Němcové. V kulisách, kde se na historické „detaily“ dbalo.

Viděno mýma očima je Dcera národa určena publiku pod třicet let, které leckdy ani netuší, kde mají (pra)rodiče ovladače k televizi…

Možná si ale po zhlédnutí téhle verze národního obrození o něm cosi přečtou. Nebylo totiž zdaleka tak nudné, jak si všichni pamatujeme ze škol. Patřily k němu nevěry, klepy, podvody a udavačství. Stejně tak jako hrdinství a obětování se myšlence, bez níž by nikdy nevzniklo Československo.