RECENZE: Eastwoodův Porotce č. 2. Charakterová studie i zkoumání systémové nespravedlnosti

Je ovšem škoda, že společnost Warner Bros., s níž je Eastwood léta spjatý, se rozhodla jeho film uvést jen v necelé padesátce domácích kin a poté ho nasadila v rámci své streamovací platformy Max. Přes pochvalné kritiky i divácké testy asi moc nevěřila, že soudní drama dokáže v kinech zaznamenat větší komerční úspěch.

Ano, Eastwood se tu vrací k žánru, o nějž byl naposledy větší zájem v devadesátých letech, kdy se v kinech objevovaly adaptace románů Johna Grishama. Oproti jejich thrillerovému charakteru má ale jeho titul blíž ke klasice Sidneyho Lumeta Dvanáct rozhněvaných mužů, která je asi nejzásadnějším zástupcem tohoto žánru.

I tady se snaží jedinec, onen porotce č. 2 z názvu filmu, své kolegy a kolegyně z poroty přesvědčit o tom, aby se neuchylovali k rychlým soudům a věnovali víc času případu, který se zdá být na první pohled jasný a prokazující vinu obžalovaného.

Přitom i on by byl nejradši doma se svou ženou, která čeká dítě a má rizikové těhotenství. Důvody, proč vznáší pochybnosti, nevězí jen v tom, že se v průběhu líčení ukáže, že jasný důkaz chybí a že policie při vyšetřování neodvedla svou práci tak, jak měla, ale především kvůli jeho vlastnímu svědomí.

V případu vraždy ženy (Eastwoodova dcera Francesca) ze strany jejího partnera (Gabriel Basso) hned začátek soudního pojednávání hlavnímu aktérovi připomene rok staré události, které ho vedou k uvědomění, že za její smrt možná může nevědomky on sám.

Tehdy se totiž nacházel v baru, kde došlo k vyostřené hádce partnerů, a v noci pak za bouřlivého deštivého počasí zažilo jeho auto náraz, při němž si myslel, že srazil srnu.

Scénář nepříliš známého Jonathana Abramse tak poměrně záhy odhalí fakt, po němž se pozornost z lavice obžalovaných přesouvá do té, kde sedí porota. A v ní novinář Justin (Nicholas Hoult), který se ocitá ve zjevném střetu zájmů.

Na jedné straně chce pomoci obžalovanému, protože si je vědom, že mu hrozí doživotí za násilný skutek, který nespáchal, na té druhé chce ochránit sebe, svou rodinu a svou budoucnost.

Pravda ale nemůže vyjít najevo, protože by ohrozila na svobodě jeho samého. Justin se ocitá v morálním klinči, z něhož hledá cestu ven. A nejen on, ale i ambiciózní žalobkyně Faith (Toni Colletteová), která spěchá na rychlé uzavření procesu, které jí má pomoci v kandidatuře na okresní prokurátorku. Průběh procesu a ohledání na místě činu ale i ji přesvědčí, že pravda a spravedlnost tentokrát nebudou slavit vítězství.

Ze střetu obhajoby a obžaloby se přesouváme k rozhodování poroty a Justinově roli v ní. Dění v současnosti doplňují flashbacky z oné osudné deštivé noci a výpovědi svědků, které nás utvrzují v tom, jak moc se pravda může lišit od dojmů.

Scénář velmi chytře do středu vyprávění postavil morálně nejednoznačného protagonistu, od čehož se odvíjejí i jeho volby. Justin jako bývalý alkoholik má pocit, že si své někdejší hříchy odčinil a že má právo na lepší život. To ale znamená, že ho odepře nevinnému, byť se zločinnou minulostí.

Toto morální dilema Nicholas Hoult odráží v těkavém pohybu svých očí. Vidíme v nich bolestnou cestu, kterou ušel k naplnění rodinného života, jehož se nechce vzdát. Je v nich ale i neklid a strach, že jednoho dne může o všechno přijít, když vyjde pravda najevo. Zvlášť když není sám, kdo ji zná.

Justin je zranitelný z více stran, včetně svého svědomí. Odtud i konec filmu, který naznačuje, kdo může napravit selhání soudního systému. Clint Eastwood ukazuje jeho slabiny, od nedostatečné práce policistů až po předsudky a neochotu porotců dobrat se pravdy. Činí tak civilním, neokázalým způsobem, kdy jeho film funguje stejně dobře jako charakterová studie i zkoumání systémové nespravedlnosti.