RECENZE: Dva hráči uvnitř Hry na oliheň usilují o opak. Druhá řada rozpracovává charaktery, ale natahuje čas plavbou

Korejský seriál se po svém uvedení na Netflixu v roce 2021 stal celosvětovým fenoménem, který překonal mnohé dosavadní rekordy ve sledovanosti. Kombinace originálního sociálního dramatu a akce během krutých soutěží, inspirovaných dětskými hrami, nadchla svou jinakostí. Ať už díky vizuálu, napětí a syrovému násilí, nebo díky promyšlené kritice společenské nerovnosti.

Příběh druhé série není zpočátku nijak překvapivý. Hlavní postava, výherce hry z předchozí řady s přiřazeným číslem 456, Seong Gi-hun (Jeong-jae Lee), se snaží využít své nově nabyté jmění k vypátrání neznámého muže s kufříkem (Yoo Gong). Ten v metru verbuje lidi do Hry na oliheň.

Skrze něj se plánuje dostal až nahoru k lidem, kteří hru řídí. Především k Front Manovi, muži s černou maskou, který podle něj stojí v čele celé organizace. Veškeré motivace, proč přesně se Seong touží vrátit do hry, a jeho následné plány se odkrývají postupně.

Mezitím druhý hrdina, policista jménem Hwang Jun-ho (Ha-joon Wi), vyplouvá ve volných dnech na moře a pátrá na vlastní pěst po ostrově, kde by mohla krutá soutěž probíhat. Doufá, že tam najde svého bratra (Byung-hun Lee), který má s pořádáním her co do činění a se kterým si mají co vysvětlovat.

Nakonec se oba hrdinové spojí a vymyslí společný postup. Věci ale nejdou podle plánu, a tak, jak už všichni diváci tušili díky upoutávkám, skončí Gi-hun opět jako soutěžící v samotném středu her.

Hry, které jsou zase trochu jiné, ale postupně ustupují do pozadí a na povrch se dostávají vztahy. Ať už ty, které provází silná touha po pomstě, tak i ty přátelské, když se na jedné z paland objeví starý kamarád hlavního hrdiny. Do kontrastu se poté staví jeho předchozí život gamblera s novými zkušenostmi, jež Seong nabyl díky předchozí účasti v soutěži.

Jelikož minulou hru nepřežila většina účinkujících, do příběhu mohly plynně vplout nové postavy a osudy. Některé lehce podobné těm z první řady, jiné zcela neokoukané a působivé, protože Korea je přece jen zemí velkých extrémů.

Za zmínku stojí třeba rapující modrovlasý Thanos, kterého ztvárnil populárního korejský rapper jménem T.O.P., zajímavá je též transgender žena v podání herce Sung-hoon Parka. Ta dříve bývala voják, ale nyní touží po novém životě v Thajsku.

Poznáváme třeba i severokorejskou přeběhlici No Eul, která byla situací donucena opustit dceru. Aby ji našla, potřebuje získat velký obnos peněz a je proto odhodlaná udělat cokoli.

Dnes již ikonické kostýmy strážců a logo složené ze tří základních tvarů zůstaly věrné první Hře. Přesto je pokračování celkově méně barevné a temnější. Odráží tak zřejmě tvůrcův záměr posvítit si na hlubší a černější zákoutí společnosti a humánnosti. Ten se obtiskává i ve hrách, jež mají lehce pozměněná pravidla, aby ještě více poukazovaly na krutost, hamižnost a lehce pomíjivou naději v lidskost.

Vše dokresluje taktéž hlavní souboj dvou soků v rámci Hry, kde reprezentují opačné tábory.

Po úspěchu první řady tvůrce Dong-hyeok Hwang v několika rozhovorech přiznal, že ho produkce i samotné psaní scénáře první Olihně vyčerpaly. Pracoval na nich dlouhé roky, ale zdaleka nepředpokládal, že se jeho dílo stane globálním hitem.

V prvních rozhovorech přiznával, že nemá hotový koncept, jak by děj mohl pokračovat, a že bez dostatku času a kreativní volnosti by pokračování mohlo utrpět na kvalitě.

Zřejmě ale nakonec dostal všeho dostatek, protože druhá série nepochybně kvality má, minimálně v osvětlení několika otázek, které nás napadaly během první hry. A některé další (alespoň předpokládejme) zpozorujeme a zpětně oceníme až po zhlédnutí třetí série, která příběhově navazuje hned vzápětí.

Ucelený závěr druhé série tedy nečekejte, tvůrce se rozhodl diváky pobouřit a děj zničehonic utnout, hřejivý pocit z uzavření nám naservíruje až příště.

Zopakovat obrovský úspěch první sezony se zdálo téměř nemožné a byl to risk podobný hře Kámen, nůžky, papír, jejíž komplikovanější korejská varianta se mimochodem v druhé Hře na oliheň objevuje v kombinaci s ruskou ruletou.

Obsažena je opět i korejská verze hry Cukr, káva, limonáda, která už v první sérii uchvátila publikum svou krutostí a jednoduchými, přesto velmi originálními kulisami.

Co se týče sledovanosti, druhá série zaznamenala během prvních tří dnů po uvedení 68 milionů zhlédnutí, čímž překonala dosavadní rekord Netflixu, který držela první série seriálu Wednesday s 50,1 milionu zhlédnutí během premiérového týdne.

A i větší rozpočet je rozhodně znát, ať už v propracovanějších a detailnějších herních arénách, v kostýmech a rekvizitách, či v rámci speciálních efektů a akčních scén.

Jedná se tak o solidní pokračování s několika silnými a překvapivými momenty, přesto se sedmidílná série nevyhnula ani slabším pasážím a linkám, jako je například již zmíněné plavení se po moři a hledání inkriminovaného ostrova.

Oproti originálu, který oslnil jedinečným konceptem a silnou myšlenkou, ztrácí druhá řada prvotní wow efekt a působí spíše jako příprava na třetí, oficiálně poslední sérii. To však nemusí být nutně špatně.

Navzdory několika scénám působícím jako výplň a pomalejšímu rozjezdu mi imponovalo, že se druhá série snaží už od první epizody tasit nové otázky a přinášet prostor pro hlubší zamyšlení.

Celkově řadu vnímám jako polovinu delšího příběhu, což je právě onen kámen úrazu, který některým divákům hýbe žlučí. Jistě se vyplatí počkat na závěrečné rozuzlení, které přinese finální řada. Ta by měla vyjít již letos v létě.