RECENZE: Druhé Silo pokračuje hlouběji pod povrch příběhu i postav

Deset tisíc obyvatel sila ví, že pod zemí žijí už více než 140 let, ale jak se tam dostali, co se skrývá za zdmi sila a jaké jsou důvody jejich existence, to zůstává záhadou.

Seriálová adaptace se snaží v rámci možností postupovat v odtajňování odpovědí podobným stylem, jako tomu bylo v původních knihách Hugha Howeyho.

Věrnost předloze tvůrci tedy v lecčem zachovávají, i tak některé zaryté fanoušky knih netěší přidávání nových postav a dějových odboček. Přesto se najdou mnozí, kteří vnímají adaptaci jako velmi povedenou a ideálně pozměněnou, aby byla dostatečně dramatická, očím příjemná a neztrácela po cestě napětí.

Nová sezona získala na webu Rotten Tomatoes vyšší hodnocení než ta první, a to krásných 96 %.

Tuzemské publikum na webu CSFD.cz hodnotí série opačně, u druhé řady jejich hodnocení klesá a činí 76 %. Jako důvod uvádějí především pomalejší tempo, které dle mě ale má svůj význam a navíc značně zrychlí v závěru série.

(Pokud jste Silo ještě nečetli ani neviděli alespoň celou první sérii seriálu, doporučuji ve článku nepokračovat. Přes všechny snahy obejít či zcela vynechat spoilery se v textu přece jen nějaký najde.)

Co se tady mohlo stát? Na to si přejeme znát odpověď už od pilotního dílu. A stejně jsme tady a stále toho mnoho nevíme, a to ani přesto, že na konci první série nám díky scéně s „nevydařeným“ čištěním byla potvrzena domněnka, že silo není jenom jedno. Skutečně zamořený vzduch a reálná pustina sice nepotěšily, záběr na kruhy ohraničující jednotlivá sila však ano.

Najednou to nenápadně připomíná (seriál/hru) Fallout, kde bunkry sice o přítomnosti dalších vědí, ale přesto raději fungují jako samostatné jednotky. Se zmíněným seriálem sdílí Silo i odvážnou ženskou hrdinku, která vyrazí z bezpečného bunkru ven do neprobádaného postapokalyptického světa. Právě tam končí první a začíná druhá série Sila.

Hlavní tahoun seriálu, Rebecca Fergusonová, opět exceluje v roli Juliette Nicholsové, která se po událostech první řady ocitá venku v zamořené pustině. Její postava se stále více prohlubuje, přináší syrové emoce i sílu, kterou potřebuje k tomu, aby čelila jak vnitřním rozporům, tak neznámému okolnímu světu. A to značnou dobu osamocená a téměř ve tmě, často na hranici smrti nebo překračujíc mrtvoly.

Díky novým situacím může Fergusonová sáhnout do dalších šuplíků a oslnit hereckým výkonem. Zajímavá je i její dynamika s dalšími postavami, zejména s fascinujícím Solem (Steve Zahn). Toho potkává na konci prvního epizody, když prozkoumává první nalezené a z velké části poničené silo. Přestože by se mohlo zdát, že našla bezpečné útočiště, postupně se ukazuje, že našla mnohem víc.

Ve druhé sérii dostaly více prostoru vedlejší postavy. Ať už staří známí, nebo nově přidané tváře, všechny velmi dobře obsazené. Většina z nich oplývá zvídavým a vzpurným charakterem, bez kterého by se neobešlo žádné dobré postapo sci-fi. A tak se na stůl pokládají nové a nové otázky, na které chceme znát jako diváci odpověď úplně stejně jako tázající se hrdinové.

Příběhově se druhá řada odvážně noří do témat společenské kontroly a manipulace, což nám dává příležitost nahlédnout do fungování společnosti uvnitř různých bunkrů.

Poté, co se do jednoho z nich musí Juliette dostat překročením stovek až tisíců zčernalých koster, už divák tuší, že bývalá šerifka nebude venku za vystrašenou vyhnankyni, nýbrž za nebojácnou drsňačku.

Nyní už neutíká věčně před někým po schodišti, nepátrá po relikviích ve formě starých harddisků ani nezakrývá ze strachu zrcadla, teď jde o prachobyčejné přežití a případný návrat s odpověďmi do domovského sila. Do něj se ostatně vracíme víc, než by se dalo čekat, protože odchod Juliette v něm nastartoval nové události.

V původním silu s číslem 18 se mezitím stupňují lži a nejistota. Situace se vyostřuje a starosta Bernard (Tim Robbins) za pomoci soudkyně Meadowsové (Tanya Moodieová) a šéfa bezpečnosti Roberta (Common) čelí povstání. Juliette se stává symbolem naděje pro ty, kteří touží silo opustit a znovu osídlit Zemi.

Do popředí se dostává několik lidí z nejnižší úrovně sila. Největším oživením je větší prostor pro hlavní inženýrku Marthu (Harriet Walterová) a Camille (Alexandria Rileyová), manželku šéfa bezpečnosti, která překvapuje svou nenápadnou, ale klíčovou rolí manipulátorky dění v silu.

Místo pouhého rozvíjení záhad se také seriál zaměřuje na lidské interakce a důsledky jejich rozhodnutí, což je možná ještě znepokojivější než samotná tajemství světa mimo silo. Stejně jako v předchozí sérii, i tady prostřihy do minulosti korespondují s probíhajícím dějem a rozkrývají další částečky skládačky, stejně jako vrstvy hlavní hrdinky.

Dialogy postav odhalují orwellovské prvky příběhu a vybízejí k zamyšlení nad mocí a ideály. Boj každé postavy za pravdu a přežití působí najednou jaksi naléhavěji, než tomu bylo v prvních dílech, a hranice všeho se posouvají. Napětí graduje až ke skvělému finále, které nejenže překvapí, ale i vyvolá otázky o dalším směřování příběhu.

Dle vyjádření tvůrce seriálu Grahama Yosta nám v nadcházející sezoně odtajní, co přesně se stalo ve zdevastovaném a částečně zatopeném silu číslo 17. Získáme prý celkově i širší kontext a přímý náhled do děje, který předcházel tomu, než se lidé schovali pod zem.

Ve třetí sérii, která bude zřejmě adaptací knihy Turnus (v originále Shift, jež je součástí trilogie Silo) nás toho tedy čeká mnoho nového. A jelikož se vrátíme do daleké minulosti, obmění se logicky i tváře na obrazovce. Jak dobře to celé naváže na již existující série a co všechno do sebe následně zapadne, ukáže až čas.

Přestože ne všechny zvraty druhé řady jsou tak šokující, jak by mohly být, a některé momenty působí až trochu předvídatelně, celkově si seriál drží po celou dobu vysokou laťku. A to ať jde o obsazení, dialogy, vizuální stránku, či silný hudební podkres od islandského skladatele Atliho Örvarssona. Silo tak i nadále zůstane jedním z nejdiskutovanějších sci-fi počinů současnosti.

Poté, co mě první série nadchla neprobádaným světem, chytrými zvraty a vynalézavostí, druhá mi učarovala snad ještě víc svou značně potemnělejší, naléhavější a místy klaustrofobnější atmosférou. Druhá řada tedy ukazuje, že svět Hugha Howeyho má divákovi ještě hodně co nabídnout.