RECENZE: Dakota Johnsonová jako budoucí hvězda lesbické komunity

Už dávno neplatí, že filmy mířící přímo do videoték nesou cejch nedůvěry studií, že by v kině uspěly. Pokud ale hledáme výjimku potvrzující pravidlo, snímek s Dakotou Johnsonovou v hlavní roli onen stereotyp let minulých snadno naplňuje.

Po premiéře na Sundance festivalu se dostává k divákům s dvouletým zpožděním bez jediné výraznější zastávky v multiplexech. A to z dobrých důvodů.

Příběh založený na osobní zkušenosti jedné z dvojice režisérek naráží na rozpor ještě předtím, než si prohlédnete logo videotéky Max. S titulem Jsem v pořádku? (v angličtině Am I OK?) naznačuje nesmírné břímě pochybnosti, které hlavní hrdinka odhaluje své nejlepší přítelkyni a které by snad mělo znamenat, že náhlá změna orientace je problém.

Zároveň s mottem „Nikdy není pozdě na to přijít“ zcela správně hlásá, že pozdější načasování a otevření se vlastním pocitům k životu zkrátka patří.

Velká otázka se tak hroutí prakticky od začátku a následuje vyprávění, kterým se Allynnová niterně zpovídá, aniž by při tom myslela na filmovou řeč a strukturu.

Snad za to může i nevelká režijní zkušenost či příliš osobní přístup k látce, ale přes 80 minut sledujeme, jak se hrdinka nevýrazně a neuchopitelně pohybuje na hraně krize a nechává svou spřízněnou duši, aby jí životní trable zlehčovala prvoplánovými vtípky o logistice v oblasti osobní hygieny či hláškami o hvězdné lesbické komunitě, kterou obohatí nová milovnice vagin.

Po sérii gagů (více či méně povedených) se následně nejlepší kamarádka balí a myslí na útěk do ciziny. Všemu předchází scenáristicky nesmyslný spor, který má rozhoupat stoickou Johnsonovou k zásadním krokům vpřed. Ty přicházejí a v prvním vzplanutí film funguje nejlépe.

Velmi věrně a emotivně zobrazuje situaci, která je v kinematografii spojována spíše s lehkomyslnými heterosexuálními muži. Bolest je zřetelná i z Johnsonové, u které práce s emocemi nebývá silnou stránkou.

Solidní pasáž ale odezní do ztracena a palčivý problém se utápí v touze o kamarádské smíření. Tematicky se tak Jsem v pořádku? drolí a místo konkrétního poselství volí další komediální etudy, tentokrát na téma: Houpací síť je naše vulva (s režisérkou Notarovou v hlavní roli). Je to ale logické vyústění filmu, který o to nejdůležitější přišel daleko dřív, než měl.

Všudypřítomný humor tu pak zřejmě slouží jako metafora pro autorčin obranný mechanismus.

Jako průměrná kombinace komedie a dramatu je film Allynnové s Notarovou stravitelný a při určitém nastavení diváka místy úsměvný, pokud ne přímo vtipný. Aby ale fungoval jako echo o složitosti coming outů, měla tvůrčí dvojice méně vzpomínat a více myslet na ty, pro které snímek natočila. Jsem v pořádku? je totiž dílo, o kterém se dočteme v programu videotéky, ale po jeho zhlédnutí jen hádáme, co v nás měl zanechat.