Panika nic dobrého nepřináší. Chceme věci ukázat, říká o televizní sérii Dan Bárta

Hlavně v podnebí, z něj plyne většina rozdílů. Ale třeba kontinuita a hustota osídlení a také technologie využívání krajiny jsou dost podstatné charakteristiky – tady je středoevropská příroda pod mnohem větším a dlouhodobějším tlakem.

Abychom si porozuměli – to, co je dnes u nás nejvíc rozbité, je právě krajina kulturní, která s člověkem a jeho činností počítá jako s podmínkou, krajina, kterou člověk od nepaměti spoluvytvářel jako velmi pestrou mozaiku různých typů prostředí oživenou mnoha druhy organismů takovému druhu krajiny přizpůsobených.

Krajina využívaná člověkem sice plošně a pořád, ale ve snesitelné míře. Což ovšem, si myslím, nebylo ani tak zásluhou nějaké mýtické moudrosti tehdejších zdejších obyvatel, ale spíše důsledkem jejich technologického omezení…

Asi hlavně ve způsobu vyprávění. V první řadě jsme představili konkrétního ochranáře a předmět, motivaci, cíle, těžiště a úskalí jeho práce. Ve druhé začínáme problémem. Snažíme se ho s pomocí lidí, kteří se jím zabývají dlouhodobě, hluboce nebo profesionálně, pojmenovat a rozkrýt. Přičemž na nějaké rozpitvávání není moc času. Bylo to větší sousto.

A pak ta exotika sama o sobě. V takovém Senegalu je pro kameru zajímavé skoro všechno. Doma musíte hledat, a navíc to pořád vypadá, že ukazujete obviňujícím prstíčkem na strejčka nebo souseda. Doma je holt doma. A doma, jak se říká, není nikdo prorokem, i když je tam prý nejlépe.

Invazním organismům a dopadům invazí, úbytku ptáků původní středoevropské kulturní krajiny a jeho příčinám, úbytku hmyzu a důsledkům z něj plynoucím, návratu velkých predátorů a třenicím z něj plynoucím.

Úlohou moderní zoologické zahrady, například při restauraci světových krajin, a nakonec možnými, tedy hlavně použitelnými cestami k optimističtější budoucnosti naší krajiny.

Má to být spíše popis. Místy věcný, místy vážný, místy odlehčený. Informace. Seznámení se se stavem věcí. Chceme ukázat, jak se to dělá. Položit pár dobrých otázek k zamyšlení. Nejde o to plašit a vzbuzovat děs, panika nic dobrého nepřináší, to se přece dávno ví. Na vyvolávání děsu tady máme jiné kosy.

Ano. Otíráme se o ně, ukážeme pár konkrétních příkladů, příkladů dobré praxe státních institucí, neziskového sektoru i znalých a zapálených jednotlivců. A taky se snažíme vyhnout velikým a patetickým slovům, která už stejně, mám ten dojem, nikdo doopravdy nevnímá. Snažili jsme spíš naznačit pár cest, po kterých může vyrazit kdekdo z nás.

Nejobecněji jsou to přehnojení půdy fosforem a dusíkem a z toho plynoucí nadměrné obohacování povrchových vod živinami a taky vysychání krajiny a její homogenizace, tedy zestejňování a z něj pramenící chudnutí a jakési křehnutí krajiny. A změna klimatu na to všechno působí jako turbo. Přilévá olej do ohně.

Naše speciální kombinace socialistického plošného odvodňování a zcelování půdy tím známým rozoráváním mezí a současného moderního, tržního, velmi efektivního průmyslového velkoplošného zemědělství se ukazuje jako drtivá síla. To, že se z živé půdy pomalu stala mrtvá hlína, je fakt, nikoliv názor. Na některých místech už jako kdyby „nám ta krajina vypovídala službu“.

Že si to nevezmeme k srdci a pojedem dál stejně, hlava nehlava. Ono se toho samozřejmě mnoho děje, paralelně s těmihle mými stesky probíhá hledání nových norem, technologií a způsobů, jak ten neblahý trend zvrátit. Mnoho zemědělců ty souvislosti chápe správně. A pobídky v podobě finanční motivace, tedy dotace, v mnoha případech fungují dobře.

Mnohým lidem už to není fuk. Nicméně čekat, až se brutální vytěžování krajiny přestane vyplácet i těm největším hráčům, znamená, že za čas může být pozdě bycha honit. A pak to opravdu poleze do peněz. Hádejte, komu nejvíc. Můžete jednou. Ano, správně. Vám.

Pro obyčejné živáčky ubývá prostoru i potravy, krajina širých komerčních lánů je prázdná doslova, ani lidí tam moc není. Silnice, stavba, lán nebo plantáž a nic mezi tím. Jsme vlastně už moc dobří využívači, vycucneme švestičku na šlupičku, nic nezbyde, ani pecička, chudák zajíček. Nejvíc se zkrátka naše příroda potýká s naším způsobem hospodaření, který do dnešních podmínek přestává pasovat. A časem by mohl přestat fungovat. Myslím, že už to vidí i nezaujaté oko.

No, svědčí to hlavně o tom, že v naší přírodě a krajině teď dochází k velkým změnám. Taky je vidět, že některé způsoby ochrany přírody se daří. Vlastně stačilo začít. Ale srovnávat to takto vlastně moc nejde.

Vlci žijí víceméně výhradně na zákonem chráněných velkoplošných územích, v pohraničních lesích a tím, že se naše země po devětaosmdesátém otevřela, doslova, prostě zprůchodnila, tak se prostor, který mohou obývat, zvětšil. Lesů a zvěře máme dost. Možná až moc. Našli si to tu. Chránění už byli, než sem znova přišli.

A vlk je jen jeden druh živočicha, každý ho zná, i když ho skoro nikdo ve volné přírodě neviděl. Je to velký savec, predátor, relativně snadno monitorovatelný. A také pečlivě monitorovaný. Kdybychom chtěli všem vlkům žijícím teď v Česku dát jméno, kalendář by nám na to stačil krásně třikrát. A trochu si myslím, že by to vlastně ani nebyl moc těžký úkol.

To hmyz je obrovská skupina velmi rozdílných druhů živočichů s celou širokou škálou různých životních nároků a omezení. Wikipedie jich pro naše území uvádí zhruba třicet tisíc, všimněte si míry toho zaokrouhlení.

To ano. Ale nezapomínejme na ty chladnomilné, které jsou z naší krajiny na to konto vytlačovány. Nicméně počet druhů a počet jedinců není totéž. Některé druhy hmyzu byly náhodou někde znovuobjeveny poté, co byly považovány za vymizelé, dokonce na místech, kde by se to nečekalo. Jiné, například ty teplomilné, jak říkáte, už nejsou tak vzácné jako dřív, protože s klimatickou změnou se u nás „roztahují“, posouvají se k severu a do vyšších nadmořských poloh.

S různými novými zavlečenci a příchozími je klidně možné, že se u nás počet druhů zvýšil. Já to nevím. Dvě stovky tam, pět stovek sem… Ale početnost, množství jedinců, celková biomasa hmyzu za posledních padesát let klesla. A docela prudce. Tedy o hodně.

No, chytá se, počítá, měří, stokrát, tisíckrát se to opakuje, sčítá, násobí, dělí, poměřuje, extrapoluje, zaokrouhluje, průměruje, modeluje… A vychází to nevesele. Velké množství dříve běžných a všudypřítomných druhů hmyzu žijících v otevřené, tedy polní, luční a řídce zarostlé, mozaikovité krajině je dnes mnohem vzácnější než v době mého dětství.

Jejich populace jsou malé, rozdrobené, izolované. Tím pádem křehké a zranitelné. A někdy v tom zatím nejde vůbec rozpoznat nějaký trend ani příčina, ty změny jsou prudké a masivní, plošné. Třeba taková vážka obecná, chápete, obecná. Ještě před deseti lety byla na každém rybníce, u kdejaké louže, na Šumavě i na Břeclavsku, ve velkém množství. V posledních letech ze středoevropské krajiny mizí rychlostí aprílového sněhu. Proč, zatím nevíme.

Já? Jo. Představte si, že máte v obci tři hospody, Na Růžku, U stadionu a Nádražní. Všechno funguje už docela dlouho docela dobře. Ale přijde zákaz kouření! Ajajaj, to zabolí. Zavede se EET. Hostinskýmu U stadionu táhne na sedmdesát, navíc příliš optimalizoval. Věk a nový systém ho bez sentimentu položí a pošle do důchodu. Jenže pro štamgasty je Nádražní daleko a Na Růžku moc nóbl.

Rozdělí se na malé skupinky podle toho, komu fandí nebo koho volí, a scházejí se po garážích, pergolách a sklípcích. Ubylo půtek, ubylo i srandy. Staří odcházejí a mladí raději vínko z Francie u Netflixu doma. A pak přijde neúroda, pivo zdraží, jídlo zdraží, už to drhne dost, ale pořád to nějak jde. A pak bác ho, covid.

Nádražní se zadrhne definitivně, žádní cestující, žádný kšeft. Do odvolání zavřeno. Na Růžku nějak přežijí, mají polštář, pronajímají část dvora, dělají obědy pro pobočku spořky naproti… Jestli se staré časy vrátí, zatím nevíme.

Analogicky, přeneseně. Ekonomie a ekologie mají krom stejného slovního základu i podobný slovník a v jistém smyslu i obsah.

Když dosadíte místo těch hospod názvy druhů a místo EET a neúrody a tak dále ničení vhodných míst k životu a úbytek potravy (vážky jsou predátoři živící se hmyzem), klimatická změna nechť je pandemie covidu, ten příběh bude velmi podobný.

Jak v prostředí ubývá prostoru a zdrojů, čímž stoupá tlak, některé druhy se pod vlivem všech těch změn ukazují v momentálně panujících podmínkách méně konkurenceschopné.

U tří u nás si bezprostředně konkurujících druhů – vážky obecné, vážky jižní a vážky rudé – se to má následovně: černého Petra drží momentálně vážka obecná, vážka jižní se roztahuje čím dál víc a jednoznačným vítězem je vážka rudá. Pane jo, všimněte si těch druhových názvů. To vypadá skoro symbolicky, skoro prorocky, že jo?

No, venku se vždycky zabavím, takže vlastně většinu míst. Mám to rád doma, řeku Otavu a vůbec Šumavu, Národní Park Podyjí se mi moc líbil, je takový jiný, Strážnické Pomoraví, Karvinsko, Český ráj… Možná bude lepší si do příště vzpomenout, která místa v Česku rád nemám.