Nekoukám, co kde lítá, dělám, co mě živí. Padesátiletý seriál My z konce světa

Seriál ve švýcarské koprodukci, jenž po třináct večerů přikoval k obrazovkám děti i dospělé, se natáčel v celých východních Krkonoších.

Zbytek se točil v ateliérech v pražské Hostivaři. Bouda Na konci světa si díky citlivému přístupu současných majitelů ke kulturnímu a krajinnému dědictví zachovala původní podobu. Zmizela pouze filmová přístavba rozebraná hned po natáčení.

Představitelka jedné z dětských rolí Yvetta Kornová místo, kde skotačila s Jurkem, synem provozovatelů boudy v podání Jiřího Máši, nebo se Zuzanou Bydžovskou, po půlstoletí hned poznala.

„Josef Bek, Zdena Hadrbolcová nebo světoběžnický kuchař Martin Růžek měli k dětským hercům úžasný přístup. S dětmi to uměli. Bernardýny Bojara a Baryho půjčovali manželé Semerákovi. Byli jsme jedna velká rodina,“ vzpomněla Kornová.

„Vzpomínám na lov pstruhů v horském potoce. Dali se lehce chytit do ruky,“ dodala.

Odvahu zhlédnout seriál našla Kornová bezprostředně předtím než lokalitu, kde vznikaly exteriéry, po padesáti letech navštívila. „Nikdy jsem nebyla samožer. Výjimkou byl film Přijela k nám pouť. Tam jsem se našla. Cirkusácká holka se sedmi bratry. Něco jiného je koukat se na tyhle filmy ve třinácti letech a teď,“ říká bývalá dětská herečka.

Kornovou poznal na luční enklávě Severka málokdo. „Nedávno jsem několik seriálových dílů zhlédl. Jako sedmiletému klukovi mi na rozdíl od jiných tenhle seriál utkvěl v paměti. Vyšlápl jsem se podívat, kde se točil. Že tady potkám Yvettu Kornovou, by mne nenapadlo ani ve snu. Už bych ji nepoznal,“ svěřil se Milan Labuda z nedalekého Maršova.

Ludvík Ráža točil seriál skoro rok. Děti měly od školy distanc. Výuka probíhala po natáčení na boudě Severka. Filmaři točili na cestách, pro většinu dnešních motoristů nesjízdných, a herci lítali po horách v outfitech, v nichž by nynější turisté zmrzli.

Jednu z hlavních dětských rolí musel režisér ze scénáře vyškrtnout. Produkce dlouho sháněla kluka s přirozenou autoritou. Chlapce asistent režie objevil před jednou z pražských škol. Možná slibnou hereckou dráhu synovi bezděčně zhatila vlastní matka.

Dvanáctiletého kluka, jehož filmaři vybrali i kvůli bujné kštici, ostříhala dohola a hlavu mu natřela fialovou barvou, aby se netoulal a táhl po škole rovnou domů. Vildu, jak se nezbeda jmenoval, přivezl produkční k Luční boudě, kde měl mít filmovou premiéru.

Když si kluk rozpačitě sundal čepici, Ráža zkoprněl. Fialová hlava ostře kontrastovala s bílým sněhem.

„Viděl jsem kluka, který ztratil svoji hrdost, jemuž trest vzal všechno, i duši,“ napsal v pamětech Ráža. Přirozený vůdce dětské party ze scénáře zmizel.

„Paruka by mu ztracenou hrdost nevrátila. Chlapsky jsem mu to vysvětil a myslím, že pochopil,“ dodal režisér.