Michaela Lee: Hra na oliheň? Každá z postav reprezentuje skupinu lidí v korejské společnosti

Z našeho pohledu Evropana, myslím si hlavně Čecha, Češky, je míra brutality v korejské tvorbě opravdu dost velká. Ve filmech a seriálech tečou často hektolitry krve. Hlavní hrdina i antihrdina jsou téměř nesmrtelní.

V současnosti ovšem nejde o model, který by především mladší generace nějak plošně ve světě šokoval. Řekla bych, že obecně je míra násilí v celosvětové kinematografii dost vysoká. Problém s popsaným násilím mají podle mě proto spíše starší ročníky diváků.

V osobním kontaktu jsou lidé v Koreji velmi zdvořilí, ohleduplní, milí, vlídní a usměvaví, ale v davu se to pak všechno vytrácí. Vzpomínám si, jak jsem před dvaceti lety dorazila prvně do Soulu. Byly to časy, kdy člověk neměl přístup k internetu jako dnes, chodívalo se na něj do knihovny.

V lecčems jsem jako studentka koreanistiky jela do neznáma. Přístup k informacím o zemi byl v řadě věcí naprosto minimální. Navíc Jižní Korea nepatřila ani před rokem 1989 ke státům, o nichž se v Československu moc vědělo.

Vše změnila až sametové revoluce… No a s tímhle backgroundem jsem tam vyrazila na rok studovat. Ocitla jsem se v Soulu, v ohromné metropoli, uprostřed nekonečných davů lidí a záplavy aut jako Středoevropanka pocházející v asijském měřítku z malého a poklidného městečka, z Prahy.

Naprosto. Z letiště v Inčchonu jsem vyrazila do Soulu autobusem, vystoupila na jedné z nejrušnějších křižovatek ve městě a podle mapy hledala univerzitní kampus. Byl navíc pátek večer, kdy se Korejci tradičně chodívají bavit. A univerzity zase tradičně obklopují bary, restaurace, noční kluby apod.

Všude byli lidé, auta, zářivé neónové nápisy a ulicemi se z restaurací linuly pro mě v té době nezvyklé vůně.

Ano, osobní bubliny tam neexistují. Najít si místečko, kde by si člověk užíval samoty, je velmi těžké. I když vyrazíte do přírody, narážíte všude na davy lidí. Já se tedy tím davem prodírala a hledala koleje Univerzity Yonsei.

Pamatuju si, jak jsem se cítila uprostřed těch davů beznadějně ztracená. Řekla bych, že teď už je to trochu lepší. Úřady se snaží proudy lidí „usměrňovat“. Učí občany chodit vpravo. Všude jsou šipky a nápisy. Plynulosti ulic to výrazně pomohlo.

Jsou v tom vychovaní. Na malém prostoru žije hodně lidí, kteří spolu musejí rovněž nějak vyjít, aby země fungovala. Respektují tak stanovená pravidla. Poslušnost je to, co se učíte odmala. Člověk by měl následovat proud, jinak jej smete. A jen málokdo najde odvahu se mu postavit, jen málokdo jej dokáže ustát, je-li to vůbec možné.

Zářná budoucnost je určena těm chytrým, nadaným a cílevědomým. Na ty „slabší“ či „jiné“ nebere systém individuální ohledy.

Zachycují korejskou realitu, i když často s humorem a nadsázkou. Korea je zemí extrémů, na jedné straně ohromné bohatství a na druhé straně chudoba. Sociální dávky, rodičovská, mateřská, … neexistují. Důchodový systém vznikl relativně před nedávnem, navíc se z důchodu ani nedá vyžít. Vzdělání je drahé, stejně jako zdravotní péče nebo bydlení…

Každý den se tak může stát bojem o přežití. Většina domácností je zadlužená. To zachycuje i seriál Hra na oliheň. Každá z postav reprezentuje určitou skupinu lidí v korejské společnosti.

Ať už je to hlavní hrdina Kihun, jenž je ztělesněním společenského neúspěchu, jeho kamarád z dětství Sangu, který je naopak vzdělaný, zdánlivě úspěšný ve svém zaměstnání a tím i chloubou rodiny, nebo třeba postava pákistánského námezdního dělníka Aliho. Ve výčtu bych mohla dále pokračovat.

Nechybí zde ani severokorejská uprchlice nebo postarší manželský pár, jehož motivací zapojit se do nebezpečných her jsou dluhy z nevydařeného podnikání. Všechny tyto osudy dávají dohromady celkový obrázek současné korejské společnosti.

Pro společnost, zemi samotnou ovšem velmi účelné. Podívejte se, kam došla Jižní Korea za posledních sedmdesát let. Po korejské válce patřila mezi nejchudší země a dnes se řadí mezi nejvyspělejší ekonomiky světa. On i úspěch korejské kinematografie není nahodilý.

Od 90. let investovaly korejské společnosti a vláda nemalé prostředky do vývozu korejské kultury. Zásadním momentem bylo také konání letních olympijských her v Soulu v roce 1988, kdy se země otevřela světu. Korejci obvykle říkají, že to bylo poprvé, kdy se ve velkém měřítku setkali s cizinci. Tamní společnost bývala dlouho dobu velmi homogenní.

V tom jsme si s nimi my, Češi, dost podobní. Stejně tak jsme v našich teritoriích těmi malými národy.

Rádi cestují. Podle mě to souvisí s tím, že dlouho do ciziny jezdit nemohli. Teď už mohou, a navíc na to mají čas i finanční prostředky. A taky milují kulturu. S tím, jak země začala bohatnout, za ni mohou utrácet.

Samozřejmě. Vlastně si nevybavuji žádný negativní komentář, kritiku nebo recenzi, Korejci jsou na seriál pyšní stejně jako na všechno, co přispělo ke zviditelnění země v zahraničí. Zároveň si uvědomují, že seriál zachycuje realitu, ovšem nejen tu korejskou. Sociální nerovnost trápí většinu světa. Model: bohatší jsou stále bohatší, chudší stále chudší, zažíváme všichni.

Podle mě tím, že jde o sondu do prostředí, které není divákům tak notoricky známé. Plus je seriál režiséra Hwang Tonghjoka velmi dobře natočený. Už jen neotřelá zápletka, že se nevinné dětské hry mění v boj o život, diváky zaujme.

Navíc prostředí her působí velmi bizarně, jako ze sci-fi. Postavy bez tváří s maskami označenými geometrickými tvary vypadají jako vojáci… Je v tom cosi exotického, co přitahuje pozornost.

Zároveň je obsah dílů lehce srozumitelný i pro zahraniční diváky, kteří nad ním nemusí dlouze hloubat, aby jej pochopili. Vypovídá totiž obecně o moderní společnosti a povaze jednotlivce, nejenom o té korejské.

Určitě na všechny ty, kteří dosáhli úspěchu za hranicemi. Najdeme ale i osobnosti, které se v zahraničí proslavily více než doma, jako třeba režisér Kim Ki-duk (1960–2020 – pozn. red.).

Podle mě byl pro Korejce dost neuchopitelný. Jeho filmy buď milujete, anebo jim nerozumíte. On si to ostatně uvědomoval, byl silný u tzv. festivalového publika, v artových kinech, která jsou typická spíš pro euroamerickou kulturu.

To si také pamatuji. Proto když jsem přijela do Koreje, vrhala jsem se na Korejce s tím, že znám jejich slavného režiséra. A oni nevěděli, kdo to je… Moc jiných režisérů jsem ale v tu dobu neznala.

Jak jsem už říkala, korejská kultura byla v Česku dlouho neznámá. Při mé první návštěvě Soulu jsem tak chodila na tržnici nakupovat DVD a cédéčka. Anebo jsem chodila do speciálních půjčoven, kde jsem se na vybraný film mohla i rovnou podívat.

Prostředí pro obojí je asi podobné… Uznávám. Ale v té době byly v Koreji takové videopůjčovny na každém rohu. Často jsem tam chodila s přáteli, protože jsme neměli jinou možnost, jak se na starší filmy podívat. Pohodlně jsme se usadili před velkým plátnem a dali si k tomu něco dobrého k pití.

Dnes, kdy si můžete z netu stáhnout skoro vše, je to dávná minulost, stejně jako ty videopůjčovny, které v Koreji už asi nenajdete.

Ano, spíš filmy. Jako koreanistka mám samozřejmě zájem hlavně o korejskou produkci. Na seriály už nemám tolik času. Nejvíc jich obvykle najdete – co se týče placených služeb – na Netflixu. Diváci tak mají příležitost aktuálně zhlédnout nejnovější věci i tvůrců z menších zemí. Ti se zas mohou prosadit v celosvětovém měřítku. A jsme zase u Hry na oliheň. Velkého úspěchu mohla dosáhnout také díky tomu, že k ní měli snadný přístup diváci po celém světě.

Vystudovat prestižní univerzitu, dosáhnout vysokého společenského postavení a vydělat hodně peněz. To, že jste na nějaké pozici, musíte dát najevo i navenek. Musíte být oblečená do drahých značek, mít luxusní kabelku, jezdit drahým autem. Musíte bydlet v nejlepší čtvrti, vaše děti musejí chodit do nejlepších škol… A podle toho se k vám ostatní chovají.

Byl například velký rozdíl v tom, zda jsem někam přišla jako ředitelka Českého centra v Soulu, anebo „jen“ jako nekorejská manželka svého muže.

A pro Korejce je právě tohle úspěch. Když to nemáte, propadáte se ve společenském žebříčku níž a níž. Tlak na jedince, aby do vzorce „zapadl“, je obrovský. Všichni vědí, že neuspějí-li, soucit nepřijde.

Popsala bych to českým příslovím: když se kácí les, létají třísky. Vysoké ztráty jsou povoleny v rámci plánu vybudovat co nejdokonalejší, nejmodernější zemi.

Zapomeňte ale na to, že je tam něco „zadarmo“. Za všechno se platí, to je další heslo, které si od narození v Koreji osvojujete. Draze se platí nejen za vzdělání, ale také třeba za zdravotní péči.

Stejně tak zapomeňte na to, že jednotlivé národy se cítí spřízněné se sousedy. Korejec je Koreje, Japonec je Japonec… Hranice jsou pevně dané. Míšení krve bývalo nepřípustné. Děti ze smíšených manželství měly život o mnoho těžší.

V něčem ano. Země se otevřela světu. S tím přišli cizinci. Navíc „došly“ manželky. Takže si je, zejména zemědělci na venkově, kupují v cizině. Což je řešení, které s sebou přináší spoustu problémů. Hlavně ten, že nekorejské manželky pocházející z chudších asijských zemí neumějí korejsky, nemají vzdělání a pro jejich děti to znamená velký hendikep. Proto byla v Koreji založena síť speciálních center pro smíšená manželství, která se snaží takovým rodinám pomáhat.

Určitě si čas na zhlédnutí všech dílů najdu. Jsem zvědavá, zda tvůrci naplní vysoká očekávaní diváků. Měli před sebou nelehký úkol.