Jiří Langmajer: Nejsem vtipný člověk. Role Riegra se ke mně hodí

Prozradíte mi, co si pamatujete o národním obrození ze školní výuky?

Upřímně, nepamatuji si vůbec nic. V době studií jsem žil divoce, takže mi spousta věcí utekla. Musel jsem si to všechno nastudovat až teď. A vlastně jsem rád, protože tentokrát jsem si alespoň něco zapamatoval.

Hodně jsme o té době mluvili s producentkou Majou Hamplovou a s režisérem Matějem Chlupáčkem. Pochopil jsem, že jim ve Dceři národa nejde o zachycení přesných souvislostí, ale hlavně o příběh, k němuž patří i to, že v něm nějak mluvíme, že se nějak chováme.

A nikdy si vám ani nestěžovaly vaše děti, že se musejí o době národního obrození učit?

Moje děti si stěžovaly v životě na jiný věci než na to, že se musejí učit.

Vraťme se k jazyku, který se v seriálu používá. Hrajete Františka Ladislava Riegera. Do našich dějin vešel jako vážený pán…

... Vždyť já taky nejsem vtipný člověk. Ta role se ke mně hodí.

Ale ve vašem pojetí Rieger tak vážený není. Je to hlavně proto, že se seriál historií pouze inspiroval. Což už režisér Matěj Chlupáček udělal ve svém filmu Úsvit (2023). Viděl jste ho?

Ne, bohužel jsem to nestihl.

Takže ptát se vás, zda vám nevadí, když se vkládá moderní příběh do historických kulis, asi smysl nemá, že?

Naopak. Právě to mě na seriálu od začátku nejvíc přitahovalo. Tvůrci Dcery národa přistupují k tématu svěže a mladistvě, s novým pohledem na věc.

Národní obrození ve školách, jak sama říkáte, se obecně považuje za nudné téma, ale oni se s tím vypořádali nově a moderně.

Když se moje děti, nyní již dospělé, na seriál podívají, určitě to budou sledovat s velkou chutí a možná si o národním obrození poté i něco dobrovolně přečtou.

Tvůrci se tím, že cílí hlavně na mladé, netají. Nebojíte se ale reakce starších diváků?

Každá reakce je přece dobrá. Horší by bylo, kdyby se nikdo neozval. Pokud Matěj Chlupáček, Maja Hamplová a Cristina Groșan (maďarsko-rumunská spolurežisérka seriálu - pozn. red.) vyvolají diskusi a podařilo se jim rozvířit vody, tak se jim projekt povedl. Nebáli se strčit prst do vosího hnízda.

Za mě bylo natáčení skvělé od začátku do konce. Už scénář byl od začátku skvělý, psaný s nadsázkou i pro mladé – na tom není nic špatného.

Není, jenže Dcera národa je nejen na streamovací platformě Canal+ ale také příští rok v České televizi, kde je divák konzervativnější. Právem může tvrdit, že se tohle a tohle v 19. století stát nemohlo.

Není to dokument ani tradiční historické drama. Dělali jsme moderně stylizovaný seriál s nadsázkou, který přináší nový přístup ve zpracovaní historických témat. Tvůrci se inspirovali již zavedenými moderními zahraničními koncepty. Je to seriál, který má ambici zaujmout určitou skupinu diváků. Nemusí se líbit každému.

Podívejte se na filmy, které vyhrály třeba uznávaný filmový festival Sundance (probíhá v americkém Utahu a soustředí se na nezávislou tvorbu - pozn. red.). I zde se najdou lidé, kteří by je nikdy nedokoukali do konce. Přesto vyhrály slavný festival.

I za nimi stáli určitě tvůrci, kteří se nebáli něčeho nového, stejně jako Matěj a Cristina. Měli bychom je za to chválit, ne do nich kopat, vytýkat jim, co dobově (ne)sedí… Jsou mladí, vidí svět jinak. Právě oni by měli vést kulturní frontu. Kultura má přece vyvolávat diskusi, což oni dělají.

Není to ale snaha o kontroverzi za každou cenu? V divadle vám podobné „aktualizace“ nevadí?

Na divadle je to něco jiného. Na první pohled se může zdát, že herectví je stejné. Herecká práce tam probíhá jinak než u filmu nebo na seriálu. Alespoň z mého pohledu.

V divadle mám mnohem větší šanci diskutovat s režisérem při své přípravě na roli, při zkoušení, posléze na ní pracovat i bez něj, po premiéře, klidně dalších deset let.

Hraje-li se to představení dlouho, což se v mém případě děje. Na roli tak nepřetržitě pracuju, roky.

Naopak ve filmu, v televizi je má role daná jinak. Cosi natočíte a víte, že se to už nezmění. Jako výkonná síla, herec, prostě poslechnete režiséra a uděláte, co chce, nebo se s ním hádáte. Což je k ničemu.

Takže jste se s Cristinou a Matějem při natáčení nového seriálu nehádal?

Ne, neměl jsem proč. Přišel jsem na plac a po prvních deseti minutách práce jsem věděl, že Matěj – ač je o desítky let mladší než já – ví, co chce, a já mu můžu jako herec plně důvěřovat. To je ohromná, v naší branži ne úplně samozřejmá věc.

Na seriálu se nešetřilo. Jsou právě platformy budoucností českých filmů a seriálů, herců?

To se uvidí. Ale pokud budou vznikat projekty podobné, jako je Dcera národa, já se jim bránit nebudu. Navíc je to příležitost rozšířit si diváckou základnu – každý mě nezná. A díky platformám mě může poznat víc lidí.

Znají vás ale jistě ti, kteří milují české komedie. Do kin jde 24. října další, Poklad, v níž hrajete. Režisér Rudolf Havlík vás odvezl na natáčení rovnou na Bali. Jak dlouho jste tam byli?

Měsíc, což je pro mě opravdu dlouhá doba mimo domov. A hned po návratu do Česka jsem začal točit právě Dceru národa. Musím říct, že to málem nedopadlo. Měl jsem obavy, že se text své role v seriálu, kterého bylo opravdu hodně, nedokážu včas naučit. Snažil jsem se na Bali každou volnou chvíli scénáři seriálu věnovat.

Šlo vám to vždycky?

Nešlo. Dal jsem tedy tvůrcům Dcery národa hodně příležitostí, aby mi řekli: Langoši, takhle ne. Jenže oni o mě stáli natolik, že mi vyšli ve všem vstříc. Promíjeli mi to, že jsem nemohl dorazit na zkoušky před natáčením. Mám pocit, že jsem se z toho nervoval jen já.

Podobu s Riegrem, kterého hrajete, i vidím. Bylo to ale nutné? Měli tvůrci tuhle vizi, aby se herci slavným lidem z národního obrození podobali?

O podobě jsme hodně diskutovali. S maskérkou (Lenka Nosková - pozn. red.) i s Matějem jsme došli k závěru, že nejde o přesnou podobu. Byl jsem navíc mezi těmi „vyvolenými“, že mě ani moc neměnili. Dohodli jsme se na tom, že mou postavu vytvoříme z toho, co mám na hlavě a na bradě. Nic mi třeba na tvář nenalepovali… To je další věc, která pro mě byla v seriálu velmi osvěžující.

Kostýmy se ovšem době 19. století blíží.

Jak které, ani tam se nešlo po každém „detailu“. Všimněte si, že každá větší postava má svou barvu. Ke mně jako k Riegrovi patří modrá. Ale mé šaty historicky přesné často nejsou, což je další záměr tvůrců, jak národní obrození „modernizovat“. Obvykle jsem si oblékal například moderní košili.

Tohle bylo celkem pohodlné, ne?

To bych neřekl. Já nejradši chodím v kraťasech a tričku.