Je to prostě role, říká Petr Uhlík o ztvárnění sériového vraha

Hrál jste, což k vašemu věku sedí. Pomáhalo vám to například v odreagování od role, jako byl Ladislav Hojer?

Playstation je pro mne znak odpočinku. Člověk si odletí do nějakého světa, který je vytvořený a nereálný, ale zároveň má výzvy a pravidla. Takže třeba i při natáčení Metody Markovič: Hojer sehrával playstation docela důležitou roli. I v rámci relaxu a oproštění se od té emočně nákladné hrůzy.

V seriálu jste se dostal do let, kdy jste ještě zdaleka nebyl na světě. Myslíte, že je pro roli dobře, že jste tu dobu reálně neprožil?

Asi mi nepřísluší to nějak posoudit. Ani si nedokážu vyvolat představu, jaké to reálně bylo. V naší moderní době je podle mě paměť předmětů a věcí na vysoké úrovni, i v rámci fotek.

Ale myslím, že esence doby se nedá nějak zastihnout a netroufám si ji sám popsat.

Série Adikts byla naopak ze současnosti. Hraje se vám lépe, protože je to vaše přítomnost? Tím nemyslím drogy, o kterých seriál je.

Je to prostě role. Nemám ji dobou nějak oddělenou, ale to je možná moje chyba. Měl jsem se na to možná víc zasoustředit u role Ladislava, ale nevnímal jsem to tak. Ale vlastně vás hodně definuje i vizuální styl nebo předměty, které vás obklopují. To je třeba jedna z věcí, které na natáčení asi nejvíc miluju.

Dělám divadlo, ale tam sugesce prostředí není nikdy tak velká. Vždycky má určitou stylizaci, nadnesený význam.

U natáčení jsou kulisy skutečné, někdy tak dokonale vytvořené, že se vlastně dostanete buď do té doby, co se týče Ladislava Hojera, nebo do nějakého komiksového světa, jako u Adikts. A to ve mně vyvolává vlastně jedno z největších nadšení z hereckého povolání.

Cestujete časem, kdo to může říct?

No právě. To mi přijde úplně skvělé.

Asi je dobře, že jste ukázal, že dokážete zahrát sériového vraha i studenta pod vlivem drogy. Nebudete lehce zaškatulkovatelný.

Jsem za to šťastný. Ty projekty asi nejsou rády, že jsou nastaveny v podobný čas, protože si možná ubírají pozornost. Ale pro mě jako pro herce je to úplně win win situace.

Postava Ladislava Hojera je hodně signifikantní a dokážu si představit, že by k onálepkování mohlo dojít. Ale teď se ta škála ukázala a za to jsem moc rád. Do mozaiky zapadne i Král Šumavy, jehož druhou a třetí sérii jsem teď natáčel, ve kterém mám roli zase úplně jinou. Nejcivilnější.

Už jako student DAMU jste začínal v Divadle Pod Palmovkou. Pak jste přešel do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Co vás k tomu přimělo?

Protože do Ústí přicházel nový umělecký šéf David Šiktanc a s ním větší drajv. Soubor Palmovky se už nějakou dobu nacházel ve stejné sestavě a neměl pro mě takovou jiskru. Bylo mi devatenáct dvacet a šel jsem za energií.

Co teď v Ústí aktuálně hrajete?

Skoro všechno dohrávám, představení, ve kterých účinkuju, jdou postupně do derniér. Takže z pravidelných pracovních jízd se stává takový výlet, jednou za měsíc. Člověk najednou získává úplně jiný přístup i k tomu místu. Když jsem odtud odcházel, měl jsem už trošku ponorkovou nemoc. To se vyčistilo a teď už je pro mě příjemný zážitek tam jet.

Dá se dobře skloubit, když natáčíte a k tomu pravidelně hrajete?

Je to těžké. Byl to jeden z argumentů, proč jsem se rozhodl odejít. Najednou to totiž bylo v rámci termínů šílené. Není to ale podle mě pravidlem. Ne často se člověk dostává do takového časového nebo termínového presu.

Myslím, že se docela mění určité paradigma uměleckého vedení, které smýšlí nad tím, jestli pouštět herce ze souboru do jiné práce. To mi přijde dobré. Člověk, když jde pracovat kamkoliv mimo angažmá, potkává nové lidi a přístupy, což je dle mého pro herce jedna z nejdůležitějších věcí, ale hlavně dělá divadlu reklamu.

Samozřejmě roste i potenciál toho, že člověk odejde. Takže teď jsem na volné noze.

Natáčel jste něco dalšího po Metodě Markovič: Hojer?

Vrátil jsem se k divadlu, zkoušel jsem v MeetFactory představení Obyčejná žena od francouzské spisovatelky Annie Ernauxové, kde hrajeme s Ivanou Uhlířovou. Byl to takový dobrý návrat zpátky ke kořenům, protože divadlo dělám celý život, o hodně víc než natáčení. Ještě mě nějaké divadlo čeká, ale natáčení, kromě seriálu Ulice, zatím žádné.

Bylo toho opravdu hodně a každé natáčení pro mě bylo zásadní. To se běžně neděje. Navazovalo na sebe, potkal jsem silné a velmi tvůrčí režijní osobnosti. Byla to pokračující linka, kdy je člověk na správném místě se správnými lidmi. Co se stalo do této doby, vedlo ke všemu, co se děje právě teď.

Člověk si myslí, že ta tsunami půjde donekonečna, ale tak to není. Háže to otázky, že je třeba dobré nějaký čas nic nedělat. Uvědomil jsem si, že kvůli nějakému presu se pro mě práce stala závislostí a funkčním bodem pro odkládání nějakých myšlenek. Ty teď vypadávají ze skříně a je vzrušující se v nich přehrabovat a uklízet.

Při tom uklízení vám zbude čas na housle? Hrajete prý od malička.

Hraju pořád, i když míň. Hraju i v inscenacích v Ústí. Je skvělé mít představení, kde hrajete na housle, protože potom máte i jinou motivaci na ně cvičit. A máme i s bývalým spolužákem v plánu založit kapelu, kde bych na ně hrál.

Hledám teď totiž možnosti i jiného trávení přátelského času, protože cítím, že pestrost mne nutí vnitřně neusínat.

Ještě pořád boxujete?

Taky, ale už ne tak moc jako dřív. Z boxu se teď stala spíš rozcvička před představením. Formou kruhového tréninku se jím aktivuji. A teď s nastávajícím jarem cítím, že se moje tělo chce hýbat víc než normálně.