Herečka Daisy Ridleyová: Star Wars byly začátkem mé cesty. Trudy je má hrdinka

První otázka se přímo nabízí. Jak dobrá jste plavkyně?

Teď už dobrá. I když podobný pocit jsem měla určitě i před natáčením, protože jsem v poměrně dobré fyzické kondici. Jenže pak jsem začala skutečně plavání trénovat a zjistila jsem, že být závodnicí vyžaduje úplně jiné pohyby, než jsem dosud ve vodě ovládala. Skutečně dobře plavat je věcí tréninku.

Musela jsem hodně dřít, abychom mohli začít točit. Dá se říci, že nejlíp jsem na tom byla v době, kdy jsme končili. A nemyslela jsem si to sama. Říkala mi to i Diana Nyadová (americká dálková plavkyně, jež v 60 letech uplavala přes 170 km z Kuby na Floridu bez ochrany před žraloky - pozn. red.).

Plavete pořád?

No, abych byla upřímná, v momentě, kdy jsem dotočila, pro mě tréninky skončily. Brala jsem to tak, jak to herečky, herci s podobnými věcmi mívají. Naučila jsem se něco kvůli práci, vzala to jako dar, poté šla dál. Stačilo.

Ve vodě ještě přesto zůstaneme. Něco jiného je plavat v bazénu, něco jiného vlézt do moře. Vážně jste se nebála?

Bála jsem se, moc. Zpočátku se mi z toho dělalo až fyzicky špatně. Nejsem ani člověk, který se jde podobně dobrovolně koupat do moře. Musela jsem překonat počáteční paniku.

Ve vodě mi taky byla zpočátku ohromná zima. Těšila jsem se pokaždé na to, až bude záběr za mnou a já z ní zase vylezu. Pár minut jsem si odpočinula, zase šla zpět. Bylo to stále dokola, až jsem si zvykla. Zapomněla jsem na své pochyby, na všechny úvahy typu: co by se stalo, kdyby.

Zmínila jste Dianu Nyadovou. O ní také vznikl film. Jmenuje se Nyad a je k vidění na platformě Netflix. Dívka a moře je na Disney+. Je náhoda, že filmaři sáhli po dvou výjimečných plavkyních, po jejich osudech v tak krátké době?

Podle mě je to náhoda, i když možná vážně nastal čas vyprávět velké ženské příběhy. Dokázaly velké věci, a spousta lidí o nich neví… Pro mě je tímhle symbolem právě Trudy Ederleová. Když jsem si přečetla scénář Jeffa Nathansona, měla jsem obrovskou radost, že ji budu hrát.

Chtěla jsem, po téměř sto letech, být součástí vyprávění jednoho příběhu, který měnil dějiny. Vezměte si už jen to, že Trudy byla jednu chvíli nejslavnější ženou světa. Dokázala víc než leckteří muži, protože si věřila, šla si tvrdě za svým cílem: chtěla přeplavat Lamanšský průliv (dokázala to 6. srpna 1926 - pozn. red.). Předtím závodila na olympiádě, což s sebou také přinášelo boření stereotypů.

Mám ráda podobné sportovní filmy. Ale tenhle vznikal poměrně dlouho, ne?

V tom máte pravdu. Předlohou mu byla úspěšná kniha Glenna Stouta, kterou Jeff objevil v knihkupectví a zamiloval se do ní, začal pak psát scénář k filmu. Přitom se řešila autorská práva, plus financování velkého historického, navíc sportovního snímku.

Tuším, že celé se to dotahovalo skoro deset let. Já jsem přišla už do finální fáze, kdy se rozhodlo, že se bude točit.

Trudy byla výjimečná v mnoha směrech. Vedle rekordu, obří slávy i v tom, že byla odmala nedoslýchavá. Do vln se tak vydávala s hendikepem. Většinu života se věnovala nedoslýchavým dětem, zemřela v téměř sto letech. Co vás na ní nejvíce zaujalo?

Vztáhnu-li vaši otázku na jednu věc, byl to neuvěřitelný fyzický výkon, který před ní žádná žena nepředvedla. I proto, že k tomu neměly ženy odvahu. Právě Trudy jim ukázala, že mohou odvážně snít, že se vyrovnají mužům. Šla si za svým ve výrazně patriarchálním světě.

Na druhou stranu by nic nedokázala bez rodinné podpory. Hlavně její sestra (Tilda Cobham-Herveyová) za ní pokaždé stála. Dokázala potlačit vlastní sny, aby její sestra uspěla. Záda jim vždy jistila jejich máma (Jeanette Hainová). Dívka a moře je zkrátka nejen snímkem o emancipaci, zachycuje fungující rodinu přijímající výjimečná rozhodnutí výjimečné ženy.

Je to rovněž sportovní drama, které dává ženám právo vybrat si budoucnost. Je podle vás pro Trudy symbolem vzdoru právě plavání?

Ano, ona ho vnímá jako svůj způsob boje za vlastní svobodu. Neustále taky zdolává překážky, aby plavat vůbec mohla. Muži kolem ní jí nevěří. Ztělesňují svět, v němž nemůže se svou povahou dobře existovat. Nechce žít „tradičně“. Nechce se vdát, mít děti. Plavání je jakási její zbraň proti všemu, co jí okolí diktuje. Na druhou stranu svůj sport nadevše miluje. Ve vodě je skutečně šťastná.

Doufám, že se mi tyhle její emoce podařilo předat dál, divákům. Ne vždy to totiž bylo lehké. Třeba ve scénách, kdy jsem plavala vedle lodě, musela jsem se emočně propojit s těmi, kteří mě doprovázeli a stáli na palubě. Druhým okem jsem hlídala kameru, do toho jsem musela dýchat, abych se neutopila…

Většinu snímku jste vážně ve vodě. Bylo to tak i při natáčení?

Tohle je až legrační. Zpětně mám pocit, že jsem se tak často nenamáčela, že jsem pořád neplavala. Po zhlédnutí Dívky a moře jsem došla k závěru, že jsem byla ve vodě snad pořád.

Jste si v něčem s Trudy podobné?

V odhodlání jít si za svým. Ona chtěla plavat, já jsem chtěla být herečkou. Obě jsme za tím snem šly krok za krokem, někdy to bylo/bývá tvrdé…

Zase jsme u mých tréninků plavání. Bavily mě, i vyčerpávaly. Musela jsem v sobě najít sílu znovu a znovu skočit do vody. Věděla jsem přitom, že tohle je moje práce, kterou chci dělat.

Trudyině tvrdohlavosti jít si za svým jsem tedy dokonale rozuměla. Úplně miluju scénu, kdy říká trenérovi (Stephen Graham), že nepůjde z vody za žádných okolností, že překonat Kanál je jen a jen její volba. Sděluje mu tím, že ví, že možná zemře, ale že – bez ohledu na následky – bude plavat až do konce.

Dívka a moře zachycuje také nesnadný život německých přistěhovalců v USA. Některé postavy mají v angličtině silný jazykový přízvuk. Což je jakýsi filmařský trend poslední doby. Vadí vám jako rodilé mluvčí?

Rozhodně ne. Moje filmová mutti, Jeanette Hainová, není schválně předabovaná. Chvílemi se sice zvažovaly titulky, ale byly by zbytečné. I proto, že Ameriku kolonizovala řada národů. Trudy patřila do německé menšiny. Její život v New Yorku po 1. světové válce rozhodně nebyl snadný. Naopak. I o tom vypráví Dívka a moře.

Rozhovor by nebyl úplný bez otázky na Star Wars, na vaše první velké natáčení. Bylo moc odlišné od dalších vašich projektů?

Každý film je intenzivní, náročný jak emočně, tak fyzicky. Se štábem, s kolegy jste řadu dnů, leckdy 24 hodin denně. Musíte to vydržet, mít na vše sílu. Což byl případ Star Wars.

Je ovšem pravda, že byly moje první velká šance. Před nimi jsem ve filmu nikdy nehrála. Byly začátkem mé cesty. Stále se na mi do života vracejí, za což jsem ráda.

Kdo je pro vás tedy skutečná hrdinka? Zázračná dívka Rey ze Star Wars, nebo Trudy?

Jednoznačně Trudy. Rey nežila, ani nežije.

Jako postavy vás, předpokládám, zaujaly obě.

Jistě, jinak bych je nevzala. Každá postava, kterou hraju, ve mně musí rezonovat. Musí mě oslovit. Musím vědět, že ji chci hrát.

A že jsou mé role pestré? To je přece skvělé! Život je také pokaždé jiný. Záleží tak na mém rozpoložení v momentě, kdy čtu nabízený scénář, zda roli (ne)vezmu. Napadá mě přitom srovnání s určitou písničkou, hitem. Slyšíte ji z rádia, všichni ji chválí, vy víte, že je skvělá. Jenže zároveň víte, že není pro vás. Anebo to máte naopak, poslechnete si ji a chcete si ji přehrát znovu a znovu.