Herec a režisér Jakub Wehrenberg: Mou srdeční záležitostí je všechno

V karavanu už s ním diváci cestovali po Česku, Slovensku, Polsku a Maďarsku, ukázal jim Příběhy starých hospod a vrátil se do minulosti ve filmu Postoloprty 1945 - česká odplata. Každý rok ho také můžeme vídat jako Kvida v Báječných létech pod psa nebo Jerryho v seriálu Zdivočelá země.

Témata pro dokumenty si vybíráte sám?

Skoro bych řekl, že si je sám vybírám. Ale právě teď jsem zahlcený řešením témat, která jsem si úplně sám nevybral. Takže vidíte, že to je asi pokaždé jinak.

Co řešíte?

Témata, která jsem si sice sám nevybral, ale jsem rád, že je můžu udělat. Doděláváme například druhou řadu Technických památek s Tomášem Hanákem. Byl to poměrně úspěšný pořad, proto se pokračuje druhou řadou, pro kterou jsem byl jako režisér opět osloven. Ikony designu jsem televizi navrhnul sám.

Příběhy starých hospod s Josefem Poláškem jako průvodcem jsem si také vymyslel sám. A pro pořady V karavanu po Česku, Polsku, Maďarsku mě kdysi oslovili, sám jsem si je nevymyslel, ale pak jsem se na nich podílel.

Jaká věc nebo kdo je podle vás ikonou českého designu?

Původně se to mělo jmenovat Sto let českého designu a já chtěl mapovat nejslavnější éru našeho designu. Začínali jsme secesními lampami někdy na začátku minulého století, pak jsme se přesunuli až do šedesátých, sedmdesátých let, která byla designově velmi zajímavá.

Z původního konceptu v Ikonách českého designu zůstali spíš autoři, kteří jsou už po smrti, a mapovali jsme více výrobky.

Ale je tam spousta osobností, jako třeba Stanislav Lachman nebo František Kardaus, kteří mají na svém kontě obrovské množství výrobků. Lachman například téměř všechny domácí spotřebiče ETA. Kardaus zase velkou spoustu dopravních prostředků, tramvaje, trolejbusy, automobily. Prim nehrají jména, ale věci.

Je mezi nimi nějaká vaše srdeční záležitost?

Je tam strašně moc věcí, které jsou mou srdeční záležitostí. Třeba u dopravních prostředků, jak už to u kluků bývá, je to cokoli, co má motor, a ještě k tomu to krásně vypadá. Tatry 603, skútry Čezety, autobusy RTOčka, všechno je úžasné.

Shodou okolností můj tatínek vystudoval design u profesora Zdeňka Kováře, který je tam zmiňovaný jako velká osobnost. To je ale velká náhoda.

Říkal jste, že váš táta nebyl prvotním impulzem k natočení seriálu.

Vůbec ne. Ale beru to jako pomyslné uzavření kruhu, kterým by si otec se synem mohli najít nějakou společnou cestu. Řečeno bez patosu.

Chci jenom říct, že jsou tam věci, například právě Zdeňka Kováře, který dělal i filmové promítačky, které jsou designově velmi povedené, krásné a přitom funkční. Nábytek je přece taky geniální dílo, anebo hračky.

Ty asi osloví každého, protože buď je měl doma, nebo je chtěl mít doma. Takže vlastně jste mě asi nachytala, všechno je mou srdeční záležitostí.

Když natáčíte dokumentární seriál, máte k tomu možnost dělat ještě něco dalšího?

Mám a musím. Dělám na více frontách a snažím se stíhat, abych to dal dohromady. Ale jsou i projekty, které se připravují delší dobu.

Třeba historický dokument o Postoloprtech?

Ten taky, ale to je trošku jiný příběh. Spíš jsem měl na mysli třeba cesty s karavanem, u kterého musíte ve spolupráci se scenáristkou vymyslet vlastně úplně všechno, včetně harmonogramu natáčení v cizích zemích a včetně určitých jazykových bariér.

Postoloprty byly náročné v tom, že jsem se k nim dostal po letech, kdy je připravoval někdo jiný. Neznal jsem zákulisí vzniku filmu, nevěděl jsem, proč to tak trvalo. Vymyslel jsem koncepci, která byla přijata, za pár dní jsme film natočili a pak se poměrně dlouho stříhal.

Bylo to třaskavé téma, a tak bylo potřeba, aby výsledek vidělo hodně relevantních lidí, aby bylo jisté, že tam nejsou nesmysly, nejedná se o jednostranný pohled nebo výpad proti nějaké skupině lidí.

Nadaboval jste postavu vědce Sheldona z kultovního seriálu Teorie velkého třesku. On mluví velmi rychle nejen o teorii strun, které zkoumá. Jak jste to zvládal?

Asi mám nějaký talent nebo něco takového na slova, na písmena, protože jinak k tomu mám absolutně nulový předpoklad. Jsou tam skvělé překlady a úpravy Petra Finkouse.

Já jsem to v podstatě jenom přečetl, a jak říkám, je to asi nějaký talent na něco, protože k teorii strun a podobné vědě absolutně nemám vůbec žádný vztah, nic mi to neříká.

Bylo tedy na tom něco těžkého?

Nadabovat a nesmát se u toho, protože je to strašně vtipné.

Věnujete se jen režii, nebo ještě hrajete ve filmech?

Je to o nabídce a poptávce. Řeším to tak, že se už strašně dlouho věnuji režii, protože nemám žádnou jinou hereckou práci.

Baví vás to?

Věřím, že to dělám dobře. Mám radost z ohlasů na mou režisérskou práci. Ale stejně tak mě baví hraní. Teď jsem hrál v jednom díle detektivního seriálu Záhadné případy, který bude na Nově a Voyo, poměrně velkou roli. Takže občas někde hraju a to mě baví. Možná taky proto, že si odpočinu od řešení režijních a produkčních věcí, protože jsem tam jen za herce.

Jak se vám na sebe dívá, když se v televizi často opakují Báječná léta pod psa, kde hrajete Kvida?

Nekoukám se, ale říkali mi kolegové ze štábu, že je poznat, když to dávají v televizi. Když jsme nedávno točili v Českých Budějovicích, potřeboval jsem něco natočit na náplavce. Byl krásný podvečer a já musel rychle najít nějaký záběr.

Procházeli jsme s asistentkou a kameramanem větším množstvím lidí. A oni mi pak říkali, že to týden před tím dávali v televizi a každý druhý v tom davu se ptal, jestli je to Kvido.

Já to opravdu spíš nevnímám. Možná jenom v tom, že se třeba za mnou víc lidí otočí. Na druhou stranu taky jsou myslím překvapení, že to je natočené před třiceti lety.

Koncertujete ještě s vaším kamarádem Alešem Hámou?

Vůbec. Moc mi to chybí. Je to strašná škoda.

Proč tedy nekoncertujete?

V principu je to tak, že Aleš začal posledních několik let hrát hodně v divadle. Hraje dvacet dnů v měsíci večer a má to naplánované na půl roku dopředu. Takže opravdu je to kvůli času.

Lákalo vás někdy divadlo?

Lákalo a nejlíp se mi hrálo v době, kdy to vlastně nemělo s vážným divadlem nic společného. Hráli jsme s Alešem takové komické postavy, které provázely dějem. V jednom představení to byl Richard Genzer s Michalem Suchánkem, v dalším já s Alešem a vlastně jsme to divadlo posouvali někam dál, což nebyla úplně herecká práce.

Byly to různé muzikály, které dělali Michal David a Oldřich Lichtenberg na Broadwayi anebo v Hybernii.

Nejvíc mě na tom bavila interakce. Prostě že jsme si s Alešem mohli něco vymyslet a improvizovat. Divácká odezva byla neuvěřitelná. Bavit mě to přestalo v okamžiku, kdy jsme se dostali do situace, že se začalo střídat víc obsazení. Když jsem věděl, že hraju s Alešem, tak mě to bavilo. A když jsem věděl, že nehraju s Alešem, tak jsem to prostě odtrpěl, protože to tam nebylo.