Glosa: Do spodního prádla. Desítky kil pryč. A diváci jásají?

Nova projektem sází na jistotu, jde o licenční produkt. Pořady o hubnutí jsou navíc divácky úspěšné. Stačí vzpomenout na konkurenční Jste to, co jíte vysílané Primou od roku 2006. Tehdy se tomu říkalo reality show a hvězdami se díky nim stali Kateřina Cajthamlová a výživový poradce Petr Havlíček.

Doba se změnila, a tak si s sebou do vysílaní přináší Extrémní proměny nálepku dokureality naznačující, že jde formátem o dokument. Po zhlédnutí jednoho z dílů musím říci, že představu o něm mám zcela jinou. Označení reality show by mu slušelo rozhodně víc. Ač s realitou má pořad taky dost málo společného. Zbývá tedy „jen“ show, jež má jediný cíl: vydělat.

Na začátku každého z dílů se setkáme s morbidně obézním člověkem, který obvykle utápí vlastní nezvládnuté emoce v jídle. Záhy poté, co se dozví, že je vybrán do roční proměny mířící k jeho krásnému já, je vysvlečen do spodního prádla a zvážen (klidně na dvorku, pod širým nebem, před partnerem).

Poté, co s i vyslechne závratnou cifru, vyráží na „odtučňovací tábor“ do luxusního rezortu. Nešťastníkovi/nešťastnici se tam snaží pomoci samí krásní (a také mladí) lidé, od trenéra Martina Košťála po další odborníky, lékaře, obezitologa, psycholožku…

Vše skončí, jak jinak než u fešáka, plastického chirurga. Ten doladí na těle „detaily“, povislou kůži.

V každém z dílů navíc nechybějí pot, dřina a slzy, ovšem také řada motivačních citátů, pouček a chvály. Vše působí jako vystřižené z červené knihovny, i na tu (sebe)lásku (obvykle) dojde. Chápu, že cílem komerční televize je vyvolávat intenzivní pocity/prožitky, ale tady jich na mě bylo prostě moc.

Místo dojetí jsem se spíš styděla, za tvůrce. V hlavě mi dokola běžela otázka: tohle je zábava pro diváky velké televize roku 2025? Musí v době, kdy ani na miss dokonalé dívky už skoro nechodí v bikinách, nutit nešťastné lidi stát před kamerami téměř nahé?

Ano, Extrémní proměny jsou extrémní, jen jinak, než tvrdí Nova sloganem: měníme a zachraňujeme životy. Za mě to jde i jinak, jemněji. Jenže to by (možná) nezajímalo diváky, kteří usednou před obrazovky a „zkonzumují“ pořad naplněný reklamami. Jen na ty obvyklé: na brambůrky, čokolády a sladké nápoje…, místo tentokrát asi nezbyde.

Uvidíme. Tedy já ne. Jeden díl mi stačil. Budu-li mít chuť na podobné téma, raději si pustím českou „obtloustlou“ klasiku, Sedm hladových (1988) režiséra Karla Smyczka, anebo ještě staršího Metráčka (1971) režiséra Josefa Pinkavy. U nich se totiž skutečně i dojmu.

A účastníkům nové dokureality/reality show přeji hlavně pohodu. Každý, kdo shodil, ví, že nejtěžší je v odhodlání žít jinak, zdravě vydržet. Ne rok, ne dva, ale „na furt“. U toho už kamery a krásní odborníci nebudou. Naštěstí.