Elizaveta Maximová: Jsem vděčná za svou škálu rolí

Sjížděla jsem profily mnoha beauty influencerů, ale záměrně jsem si vybírala ty, kteří to nedělají vkusně. Beáta dělá všechny věci srdečně a z velké části autenticky, ale nemá vkus, ze začátku ani sebereflexi a míru. Zajímali mě proto bizarní influenceři, které jsem se ale snažila v roli neshazovat.

Beáta je mi ve spoustě věcí vzdálená na míle, ale už od prvního přečtení scénáře jsem cítila, že je to ono - to je ta postava, která ve mně silně rezonuje a neskutečně mě baví. Kromě komediální, povrchní linky projde v druhé polovině seriálu velkou proměnou a věřím, že překvapí nejednoho diváka.

Primárně zahraničních. (Dlouze přemýšlí - pozn. red.) Ale pro mě profese influencerky nebyla pro Beátu směrodatná. Vnitřně pro mě byl nejdůležitější její vztah s Hubertem (seriálový manžel v podání Jana Jankovského) - proč si ho skutečně vybrala, v čem se zrcadlí, v čem se doplňují.

I to, že ho dokáže ukočírovat lusknutím prstu a doma je v podstatě generálem ona - to je pro mě velmi zajímavý rys.

Středobodem Beáty je ale - jak mi na jedné z prvních schůzek řekla spoluscenáristka Lucie Macháčková, která psala linku Beáty a Huberta - její láska k holčičce z dětského domova, Marušce (Rozálie Pešková).

Je to pestrobarevná postava. Ve své povrchnosti, nevkusnosti i lpění na materiálnu je vlastně zvláštním způsobem křišťálově čistá a upřímná, na nic si nehraje. Je prostě taková, jaká je. Miluju její sebevědomí.  Navíc je velkorysá, obětavá a láskyplná. Ale tyto její dobré kvality se schovají a lehce přehlédnou kvůli všemu tomu vnějšímu pozlátku - nejdražší dovolené, auta, dárky nebo iluzivní svět Instagramu. Což je koneckonců i realita všedních dní.

Honza sice hrál ve stejných minisériích, ale nikdy jsme se spolu nesetkali před kamerou. Neviděli jsme se ani na žádné společenské akci. Vždycky jsem ho ale vnímala jako charismatického a autentického herce s drajvem. Je to srdcař a na plátně je to vidět.

Poprvé jsme se potkali až na place Děcka a nějakou dobu jsme si na sebe navzájem zvykali. Náš manželský vztah se tvořil postupně. Po šesti měsících natáčení ale musím říct, že je to nejen výjimečný herec, ale i skvělý člověk a výborný parťák.

Jako třicetiletá bezdětná žena jsem se nad tím samozřejmě zamýšlela. Přemýšlela jsem, jak bych reagovala v podobné situaci, jako byli Beáta s Hubertem. Pro teď si ji v osobním životě nedovedu představit, ale třeba vám časem odpovím jinak. Kdoví, v jaké životní situaci budu, až se uvidíme příště. Chceš-li rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech na zítra, říkává se.

To bychom se museli zeptat našich scenáristek - Kateřiny Krobové a Lucie Macháčkové. Vím, že se obě tématu dlouhodobě věnují a Lucie má přímou zkušenost s adopcí - sama má doma adoptované dítě. Zažila tedy nespočet situací během přípravných kurzů, mnoho situací z „Kuřátka“ je podle skutečných událostí.

Ale podle zpráv, které našemu tvůrčímu týmu chodí na sociálních sítích, jsme téma i postavy trefili. Diváci nám kolikrát píší, že lidi podobné našim postavám potkávali na přípravných kurzech.

Určitě. Ze začátku jsme věděli, že diváci trochu tápali, jakým žánrem se budeme ubírat, jak téma pojmeme. Nebyli jsme si jistí, zda jim budou některé postavy sympatické.

S přibývajícími epizodami ale dostáváme stále pozitivnější reakce, z čehož mám upřímnou radost, kterou samozřejmě sdílíme mezi sebou.

S mnohými herci z Děcka jsme dlouholetí přátelé i v osobním životě a vždycky jsme si říkali, jak by bylo fajn, kdybychom jednou spolu točili. A tento seriál nás konečně spojil dohromady.

Úplně ve všem… Cítím velkou vděčnost, že jsem nikdy nebyla herecky škatulkovaná a že mám tak široký rozsah nabídek a příležitostí. Asi bych vnitřně totálně zchátrala, kdybych šla na jistotu a s jednou polohou proplula z filmu do filmu, ze seriálu do seriálu.

Miluju herecké výzvy a risk s tím spojený. A v případě Mámy v režii Jiřího Stracha jde skutečně asi o moji největší dosavadní výzvu a proměnu.

Je to příběh mentálně zaostalé Lilian, mámy osmileté dcery Malvíny. O obě holky se stará starší paní, nepokrevní „babi“, po jejíž smrti zůstanou Lilian a Malvína samy a mladší z dvojice se postupně ujímá vedení.

Půl roku jsem byla dobrovolníkem v nemocnici a strávila hodně času s pacienty se stejnou diagnózou, jako má Lilian. Lékaři, sestry a sociální pracovníci mi věnovali opravdu hodně času a klaním se jejich empatii, lidskosti a profesionalitě, se kterou přistupují k těm nejzranitelnějším z nás. 

Prošla jsem i velkou fyzickou přípravou s pohybovým koučem a přibrala téměř osm kilo - víc mi tělo nedovolilo -, abych cítila určitou povolenost a neforemnost. Musím říct, že jsem nikdy nepodstoupila náročnější přípravu. Zejména tu vnitřní.

Vypráví příběh nesourodé partičky deseti lidí, která jede na ezoterický workshop na maják v Chorvatsku, kde jim jejich duchovní guru sebere telefony a odřízne je tímto od okolního světa. Zároveň začne bóra, která je odřízne i od břehu. Ve skupině se navíc začnou dít děsivé a nevysvětlitelné věci.

Scénář je podle mě výjimečně chytře napsaný. Je plný černého humoru, napětí a zvratů. Hraju postavu Janovské, mladé ezoteričky, která je na první pohled nesmělá, křehká a velmi introvertní, ale tichá voda…

K dabingu jsem přišla celkem trnitou cestou. Nejprve mě tu a tam zvali na zkoušku a na seznámenou do studií na menší role. Byla jsem v tom naprosto příšerná, s koláči od potu jsem vycházela z dabingu nejen já, ale i mistři zvuku. Bylo to utrpení pro obě strany.

Opakovala jsem ale, že to chci příště zkusit zas, klidně i na pár vět. Cítila jsem, že až tomu přijdu na kloub a nebudu se lekat všech těch běžících časových kódů a rychlosti, se kterou se jede dál, a že by mě to mohlo fakt bavit.

Postupem času jsem v tom byla svobodnější a svobodnější. A vyplatilo se, jeden z mých posledních dabingů byla třeba hlavní postava Lucy v seriálu Fallout pro Amazon Prime nebo skvělá dokusérie Potížistky pro Českou televizi, která na příbězích nekonvenčních hrdinek ukazuje téma genderové nerovnosti.

Aktuálně pracuji na audioknize Florencie, moje sebeláska od Veroniky Vrzalové, která mě snad donutí v létě vyrazit do Toskánka, když už v něm denně trávím tolik času.

Tady to bylo podobné jako s dabingem. Když cítím, že mě něco může naplňovat, i když jsem v tom absolutní zelenáč, nelekám se prvotních překážek a zkouším to dál a dál.

Dlouhou dobu jsem věděla, že mě psaní baví, v průběhu let jsem napsala pár fejetonů, které byly přijaty velmi kladně. Napadlo mě zavolat šéfredaktorce jednoho časopisu, ta mi doporučila kurzy tvůrčího psaní, poté jsem chvilku psala do šuplíku, půl roku do onlinu a teď se mi splnil jeden ze snů - moje sloupky vycházejí každý měsíc na poslední straně v printu.

Rozhodně si nemyslím, že je to krok správným směrem. (Dlouze přemýšlí.) Nesouhlasím s tím, s hereckou profesí ani s úrovní hereckých kvalit to nemá nic společného.

Začínám to pozorovat kolem sebe. Vím, že se na to někteří tvůrci dívají. Myslím si ale, že také závisí na tom, jaký projekt obsazují.

V případě komerčního, například komedie, jež potřebuje do kina přitáhnout diváky, si to dovedu představit. Zároveň vím, že tvůrci, kteří nejvíce zajímají mě a s kterými bych si upřímně přála pracovat, takto neuvažují.