Článek
Denisi, aktuálně vás mohou diváci vidět ve druhé sérii Krále Šumavy, kde se vracíte jako pohraničník Mlíčňák. Jak se takováto, spíše záporná role hraje?
Když mě tenkrát David Ondříček obsadil, byl jsem rád, že hraju něco, co se vymyká stereotypnějším postavám, do kterých bývám obsazován. Mlíčňák podle mě klame tělem. Vizuálně vypadá sympaticky, ale jeho chování a činy rozhodně sympatické nejsou.
Ve druhé sérii jsem navíc dostal víc prostoru, a to hlavně v duu s Petrem Uhlíkem coby Fábkem. Mlíčňák pro mě primárně není zápornou postavou, ale spíše obětí systému, jedná se o člověka, co úplně nemá charakter. Navíc má poměrně zajímavý vývoj a diváci se tak mají na co těšit.
Je to vaše první spíše záporná role?
Asi jo. Nepočítám-li epizodní štěk v Poldovi (seriál FTV Prima), kde jsem hrál recepáka. Mlíčňák mě každopádně baví, je fajn hrát roli, co není univerzální dobrák.
Takže si myslíte, že jste byl doteď v nějaké „škatulce“?
Myslím, že jo, ale to je v tuzemsku tak nějak obecný problém. Spousta herců se obsazuje na základě nějakého typu. Někdy je ale fajn dát herci jiný typ role.
Zpět ke Králi Šumavy. Jak jste říkal, Mlíčňák vystupuje hlavně ve scénách s Fábkem v podání Petra Uhlíka, který je obětí šikany. Jak se vám šikanátor hrál?
Sám jsem šikanu, samozřejmě teda v méně explicitní verzi, zažil. V osmé třídě jsem se vrátil do školy z baletní konzervatoře a nebyl jsem úplně přijat. Šikana podle mě vychází z vnitřního problému, například slaboch chce způsobit bolest někomu jinému. Na základku bych se už nevrátil.
U Mlíčňáka je rozhodně, tedy aspoň takhle jsem to vnímal, latentní vztah k Fábkovi. V seriálu jsou momenty, ze kterých lze cítit, že je jím fascinovaný a líbí se mu. Bavili jsme se o tom i s Damiánem (režisér Damián Vondrášek), že pro mě to bylo opodstatnění toho, proč se tak Mlíčňák chová. Je to podobné jako v životě. Ve školce se vám líbí holka, ale místo toho, abyste jí to řekli, tak ji taháte za vlasy a nadáváte jí. Podobně to má Mlíčňák s Fábkem.
Byl jste nejodhalenější herec v minisérii, jak se to hrálo?
Oproti seriálu Zločiny Velké Prahy, kde jsem měl milostnou scénu s Darjou Pavlovičovou, mi to tentokrát bylo mnohem víc jedno. Vtipné je, že chvíli před natáčením jsem si nechal na zadku udělat tetování, takže jsem hned dostal vynadáno, že jsem to nenahlásil. Maskérka mi to pak maskovala přede všemi.
Po sérii divadelních představení, kde jsem byl nahý, už tyto scény nevnímám tak tragicky. S Kristýnou Ryškou (představitelka Vlasty) se známe dlouho, a když jsme spolu leželi v posteli, tak jsme si mezi záběry dělali srandu.
S Denisem Šafaříkem jsme si povídali v krásném prostředí kavárny Kaaba.
Byli na place koordinátoři intimity?
Zrovna u téhle scény ne, protože jsme to nevyžadovali. Pokud ale točíte s člověkem, kterého neznáte, je rozhodně fajn toho koordinátora mít. Já mám, myslím si, výhodu v tom, že jsem sympatický a nejde ze mě divná energie a dokážu vytvořit bezpečné prostředí.
Koordinátoři intimity jsou ale vítanou posilou do natáčení. Je to trend poslední doby a častokrát na place pomáhají. Během Zločinů koordinátoři ještě nefungovali, ale režisér Jaroslav Brabec k nám byl velmi citlivý, navíc s Darjou jsme se už taky znali. Jednou jsem ale zažil studentské natáčení, kde jsem se s herečkou, s kterou jsme měli milostnou scénu točit, potkal poprvé. Poprosil jsem tedy štáb, abychom si mohli chvíli popovídat, dát kafe a teprve pak natáčet.
Když se vrátíme zpátky ke Králi Šumavy, hlavní role vlastně ztvárnili blízcí přátelé. Měli jste při natáčení nějaké rituály?
První sérii jsem byl intenzivně s Vojtou Vodochodským, tu druhou zase s Petrem Uhlíkem. Na place mám hrozně rád dobrou atmosféru, kterou jsme stále udržovali a prosmáli jsme se natáčením seriálu, který úplně vtipný není. Takže tohle se možná dá považovat za rituál. K dokonalosti už chyběl jen Filip Březina (usmívá se), jinak v obsazení opravdu byli moji nejbližší přátelé.
Kromě Krále Šumavy aktuálně v kině běží snímek Tichá pošta. Koho tam hrajete?
Ztvárňuji menší roli pošťáka Milouše na konci druhé světové války, v roce 1945. Film se mi moc líbil a dětští hrdinové v něm hrají velmi dobře. Se spoluscenáristkou Klárou Formanovou se dobře známe, takže jsem to bral jako vzdání holdu pro jejího otce (scenárista Jiří Stránský). Také je to navíc po delší době projekt z tohoto období, kde Karel Dobrý hraje kladnou postavu.
Denis Šafařík
Když s vámi Novinky dělaly rozhovor naposledy, měl jste po premiéře režijní a scenáristické prvotiny O malých věcech. Jsou to už dva roky, nabízí se tedy otázka, zda chcete v těchto profesích pokračovat. Máte námět?
Mám dokonce už i scénář! Dokonce už čtvrtou verzi. Poslední rok se s tím strašně peru, ale nikam nespěchám. Zase tvořím pod produkčním dohledem Petera Bebjaka a Rasti Šestáka a jejich společností D.N.A. Production, stejně jako Malé věci.
Pracovní název je Lišaji a je to příběh jednoho dne otce a jeho malého syna. Snažím se zachytit křehkost jejich vztahu a mám už vyhlédnuté i adepty na hlavní role, kteří budou z mé herecké bubliny. Projekt má určitě potenciál, ale nejde to tak jednoduše jako Malé věci.
Máte nějaký režijní vzor?
Mám rád Jorgose Lanthimose v jeho rané fázi. Filmy jako Humr nebo Zabití posvátného jelena jsou skvělé, pak už je jeho tvorba moc hollywoodská. Taky se mi líbí filmy Martina McDonagha. Obecně mám rád syrovost, což jsem ostatně promítl i do Malých věcí. Líbí se mi práce se situací, která se může zdát humorná a vzápětí přejde do úzkosti. Baví mě vystavovat diváky věcem, které nejsou příjemné.
Co divadlo, v čem vás aktuálně mohou diváci vidět?
Hraju ve třech hrách v Dejvickém divadle, po jedné v ABC a pod Palmovkou, v létě mě pak znovu čeká Marta na Letní scéně Musea Kampa.
A chystáte na prknech něco dalšího?
Na Fidlovačce začínám zkoušet Amadea. Premiéra bude v říjnu, režíruje Jakub Nvota a já se učím na piano, aktuálně jsem se naučil Ódu na radost.
Když jsem si tu hru přečetl, tak jsem si uvědomil, že pokud se zadaří, je Amadeus role, kterou si člověk chce zahrát. Navíc to pro mě bude po 294 statečných na Palmovce moje druhá hlavní role. Takže se na to moc těším!
