Chceme vyprávět silný a nadčasový příběh, říká režisér Pavel Soukup o seriálu Metoda Markovič: Hojer

I ten už obdržel hlavní cenu na mezinárodním festivalu televizních a online seriálů Serial Killer. Pavel Soukup se ale věnuje i reklamě a říká, že toto přeskakování definuje pestrost, pro kterou svoji práci miluje.

Co vás přivedlo k seriálu Metoda Markovič: Hojer, což je dosud asi vaše největší dílo?

Přivedla mě k němu příležitost a chuť vyzkoušet si největší a nejsložitější projekt, co mi byl doposud nabídnut. Ale na začátku všeho byl casting na režiséra, kdy se mi podařilo přesvědčit produkci i Novu, že jsem ten pravý. Víc než samotné téma a žánr mě fascinovala energie, zaujetí a sebejistota autorů scénáře bratrů Hruškových, přepečlivá práce, kterou do více než ročního vývoje a rešerší vložili, dávno předtím, než jsem se k nim připojil. Okouzlila mě jejich důvěra v příběh a osobnost Jiřího Markoviče a já jsem se prostě jenom svezl na jejich náboji.

Točil jste některé díly Odznaku Vysočina. Ale toto je první ucelený seriál. Je v tom velký rozdíl?

Je velký rozdíl stavět seriál kompletně od začátku jako hlavní a jediný režisér. Přece jenom jsem při natáčení Odznaku Vysočina byl druhým režisérem, který přebíral koncept po Andym Fehu. Neúčastnil jsem se castingů, nebyl u vývoje scénáře, snažil jsem se to točit tak, jak to točí režisér přede mnou, aby divák nepoznal rozdíl.

U Metody Markovič jsem naopak plně rozhodoval o režijním pojetí, včetně vizuální formy, na které si zakládám, výrazném stylu, který přitáhne pozornost, ale zároveň ne na úkor obsahu. V tom je to zásadně jiné, násobně větší příprava. A zodpovědnost.

Takže i casting probíhal pod vaší direkcí?

Velmi pečlivý casting. Naštěstí probíhal pod taktovkou podle mě nejlepší české castingové režisérky Gabriely Dorantové, ale i tak trval několik intenzivních měsíců. Konkrétně najít představitele Markoviče a sériového vraha Ladislava Hojera byl nejtěžší a nejzásadnější úkol. Chvílemi to vypadalo, že to nedokážeme.

Ale našli jste!

Ano, našli jsme fantastické herce. Doslova Markovičova dvojníka Petra Lněničku a překvapení tohoto castingu, děsivě přesvědčivého Petra Uhlíka do role Hojera. Ale bylo to hodně vydřené, obzvlášť pak přesvědčit Novu. Ani jeden z Petrů totiž v té době nebyl podle parametrů televizí v kategorii „áčkoví“ herci a ti neáčkoví nemají na hlavní roli v tak zásadním seriálu nárok.

Pro úspěch je příliš riskantní obsadit divácky méně známé herce. Chvíli to byl boj, ale naštěstí tentokrát vyhrál talent nad obchodním rozumem. Věřím, že to nakonec divák ocení.

Vaše krátkometrážní oceněné seriály byly ze současnosti, nyní jste se vydal do minulosti. Co pro vás bylo snazší?

Současnost, pochopitelně. Sedmdesátky a osmdesátky, ve kterých se seriál odehrává, znám jen z dějepisu a filmů. Točit současnost je snazší pro všechny členy štábu a je to také logicky levnější než jakákoli, i blízká, dobovka.

Pravda je, že se vyhýbám filmům a seriálům s komunistickou tematikou, jako tvůrce i jako divák, protože myslím, že už toho bylo natočeno dost a že bychom tuto část historie měli konečně opustit. O Vánocích si pustit Pelíšky a soustředit se na současné příběhy.

Ale Metoda Markovič je dobovka jen kabátkem a ten je silně apolitický. Třeba „soudruh“ tam zazní jednou možná dvakrát, vyšetřovatelé na kriminálce si mezi sebou soudruhu tehdy neříkali.

Vypořádávání se s temnou historií zkrátka není tématem tohoto seriálu. Chtěli jsme vyprávět silný, emotivní a nadčasový příběh, moderní seriál pro současného diváka. Politika bude mít silnou roli až v druhé sérii, v případu spartakiádního vraha, ale nechci prozrazovat.

Vizuální styl, který jsme stvořili ve spolupráci s kameramanem Ondřejem Belicou, kostýmní výtvarnicí Vladimírou Fomínovou, architektem Milanem Býčkem a uměleckým maskérem Lukášem Králem, nazývám „romantickou stylizací osmdesátek“.

Snažil jsem se vzít nejzajímavější vizuální dobové elementy a využít je ve prospěch silné estetiky obrazu, podpory charakterů i lokací. Tahle exkurze do minulosti pro mě byla nesmírně vzrušující a podnětná. Díky mému věkovému odstupu jsem ji mohl uchopit svobodně, a pokud se to tak dá říct, snad i stravitelně pro mladší publikum.

Jak jste prožíval a prožíváte ocenění a nominace svých děl?

Je to příjemné, ale úplně to neprožívám. Prožívám více budoucí projekty než ty minulé. Nechci znít nějak namyšleně nebo klišoidně, spíš si to neumím užít tak, jak bych chtěl. Chtěl bych se z toho víc radovat, ale nějak mi to nejde. Pořád tam vidím nějakou politiku či kalkul, nebo si říkám, jestli to není proto, že zrovna ten rok byla okurková sezona, a tak jsem nejlepší z nejslabších a tak dál.

Za to si ale můžete sám.

Jsem realista. Soutěž je jen tak hodnotná, jak hodnotné jsou soutěžní snímky. Cením si odborného hodnocení, ale raději mám hodnocení diváků. Nicméně cena Emmy byla i tak úlet.

Uvidíme, jak dopadnete na Českých lvech, které tedy berete jako ceny odborníků?

Členy Akademie jsou všichni, co dostali Českého lva, a například o kategorii nejlepší zvuk může rozhodovat maskér a obráceně, s odborností to tedy nemá moc společného.

Dvakrát jsem si dal tu práci, abych si skutečně pustil všechny filmy a zahlasoval. Je to velký časový výdaj, bývá tam přes čtyřicet filmů, ale zase vidíte s předstihem spoustu rozmanitých kousků, dost i neznámých nebo takových, které byste neměli chuť si pustit.

A moc mě mrzí, když tvůrci, pro které hlasuji v prvním kole, nepostoupí do užší kategorie. V tu chvíli pro mě ta soutěž nějak vnitřně ztrácí hodnotu, protože mě to vede k podezření, že s porotou nemáme společný vkus, nebo, a to je horší možnost, nemáme stejná kritéria hlasování.

Kdo si nepustí všechny filmy, logicky hlasuje pro film, co je zrovna nejpopulárnější či nejdiskutovanější. Přitom ale i v neznámém nebo i špatném filmu může být výjimečná výprava, hudba nebo střih.

Málokdo také ví, že nyní může vyhrát jakákoli kategorie nejen za film, ale i za seriál. Až se to někomu podaří, bude to obrovský úspěch, který konečně seriály i v Čechách postaví na úroveň s filmy.

Markoviče jste dotočil, co máte před sebou?

Máme teď rozjetých několik projektů s různými produkcemi. Všechny jsou v raném stadiu, ale prozradím, že se jedná o dva seriály, film a rozhlasovou hru. A všechny čtyři jsou super lákavé, takže kdyby vyšel aspoň jeden z nich, byla by to petarda.

Stále ještě točíte reklamy?

Jako o život. Reklamu mám rád, je to můj oblíbený formát.

I když točíte seriály?

Jsem za jakoukoli nereklamní příležitost velice vděčný, ale kdybych se měl živit jenom seriálem a filmem, tak umřu hlady. Zatím. Je to spíše naopak, občas si od reklamy odběhnu k seriálu.

U Metody Markovič jsem to pocítil nejvíc, protože jsem si od jiných projektů musel dát výraznou pauzu, abych se mohl plně soustředit. Ale po přestávce se mi k reklamě naštěstí podařilo vrátit. A tohle přeskakování z kytky na kytku, od reklamy k seriálu a zpět přes rozhlasovou hru nebo klip, definuje pestrost, pro kterou svoji práci nejvíc miluju.