Antonie Formanová: Já a Zdeňka Havlíčková? Jakékoli archaismy nečekejte

Rozhovor vznikal při jednom natáčecím dnu v hotelu v centru Prahy. Přítomní se ocitli v 2. polovině 19. století, kdy Zdeňka (psáno také Zdenka - pozn. red.) Havlíčková – dcera Karla Havlíčka Borovského (1821-1856) - dospívala, a někdo jiný: ústřední postavy národního obrození, jí hledaly ženicha. Jenže lásce poručit nelze a jejich schovanka byla navíc dost tvrdohlavá…

Dnes se natáčí pár metrů pod zemí, v neobarokním sálu Boccaccio. Vy máte na sobě evidentně těžké dobové šaty. Jak se vám v nich dýchá?

Překvapivě poměrně dobře. Jsou samozřejmě těsné kvůli korzetu, ale dýchat se v nich dá. Jen často musím tomuhle typu kostýmů přizpůsobit pohyb rukou, což může komplikovat třeba určité taneční scény. Jsou totiž šité na míru, z pevné látky. Nepustí mě tam, kam jsem při hraní většinou zvyklá.

Celkově vás podobný typ oděvu zpomalí, některé váží opravdu hodně… Ovšem už v těch šatech i běhám, a to v botách na vysokých podpatcích, takže se s tím popasovat lze. V Dceři národa jinak šatů vystřídám hodně. Jsou mezi nimi i ty úplně civilní, které oblékám pro scény, kdy Zdeňka žila nuzně. Korzetu se ale u žádných nevyhnu.

Bylo to přesně do doby, než na ni obrozenci uspořádali národní sbírku a národ se jí složil na věno. Najednou zbohatla. Chodila do společnosti, na plesy. Tanec patří i k vám. Využijete v roli své dovednosti?

Určitě. Akorát právě kvůli těm šatům se musím víc kontrolovat, víc na daný pohyb myslet, než jsem zvyklá. Většina podobně složitých šatů má vedle korzetu několik vrstev, spodniček, každá si žije po svém…

V tanečních scénách před kamerou už si s tím ale nějak poradím. Jednak si vše předem nazkouším, a pak tancuju moc ráda, odmala.

Tanec je pro mě jistou formou odpočinku. Chodila jsem mimo jiné roky na moderní a jazzový tanec. Pohybové lekce jsme měli také na DAMU. Až mě při tomhle vzpomínání mrzí, že na něj nemám tolik času, kolik bych chtěla. Proto jsem šťastná, že mi role Zdeňky dala šanci se k tanci aspoň chvílemi vrátit.

Jaké tance musíte kvůli tomu zvládnout?

Jen pár klasických: valčík, polku, mazurku… seriál je ale celkově pojatý moderním způsobem včetně hudby a přirozeně se klasické tance přelévají do vykroucených a současných tanečních pohybů. Na nějaký ten „krok vedle“ se při natáčení nekouká.

Nekouká? Národní obrození obecně patří k jako by striktním tématům, která žáky spolehlivě (u)nudí. Seriál se to zkouší změnit?

(Smích) Nudilo i mě…Cílem je ukázat život Zdeňky Havlíčkové zajímavě, v celém spektru. Většinou jsou takovéhle doby a postavy zobrazovány spíše v šedých, hnědých a černých odstínech. A celkově působí tyto éry ponuře.

Ale díky kostýmní výtvarnici Jarmile Dunděrové je v našem seriálu doba obrození včetně samotných obrozenců zachycená v širokém spektru barev. Hlavními postavami jsou právě ti mladí, kteří v polovině 19. století vlastně řeší podobné potíže jako my dnes.

A vedle toho obrozenci jako František Ladislav Rieger, František Palacký, František August Brauner, Alois Pravoslav Trojan (Zdeňka v jeho rodině žila v letech 1867–1870 - pozn. red.), kteří nás ve škole nudili, jsou zde odění do barevných obleků a dohromady působí velmi komicky. S nadsázkou jim říkám, že jsou má nová oblíbená kapela.

Další seriálový F. L. Věk (1970) to tedy nebude?

Už když se podíváte na to, kdo tohle režíruje, ani nemůže být. Cristina Grosan a Matěj Chlupáček jsou mladí progresivní režiséři, což se v Dceři národa odráží. Nechávají hercům při natáčení hodně prostoru k tomu, aby role uchopili po svém. Milují improvizaci. Jakékoli archaismy proto vážně nečekejte. Dá se říci, že postavy často používají i současnou podobu jazyka. Aspoň ty mladé. To by podle mě mohlo u dospívajících zafungovat. Ukázat jim národní obrození aspoň trošku zábavněji.

Ještě pojďme k vaší postavě Zdeňky. Musela jste kvůli roli projít konkurzem?

Co mi říkali, byla jsem jejich první volbou. I tak samozřejmě proběhl casting. Po pár dnech mi volala Maja Hamplová, že nikoho dalšího zkoušet nebudou a že jsem se tak stala Dcerou národa. Což mi udělalo velkou radost.

Možná je to tím, že jste si vážně podobné. Vidíte to také?

Při prvním pohledu na dochované fotky jsem si řekla: něco tam je. Některé rysy se shodují. Jsme obě poměrně tmavé, výrazné typy, máme husté vlasy, velké rty… Jen, myslím si, Zdeňka měla v očích tvrdší pohled. Já se víc směju… Takže jsem si vědoma, že fyzická podoba stoprocentní není, ale čím déle se Zdeňkou „trávím čas“, tím víc mám pocit, že jsme si blízké vnitřně.

Kolik jste toho o ní musela nastudovat, než padla první klapka?

Před castingem jsem prošla materiály, zmínky, které byly na internetu. Zjišťovala jsem si také informace o jejím otci Karlu Havlíčkovi Borovském, jejich životy se samozřejmě prolínaly. Na casting jsem tak šla se základními fakty, abych nebyla úplně mimo.

Na začátku zkoušek mi pak Cristina Grosan dala Zdeňčinu biografii. Jmenuje se Dcera národa? (od Mileny Lenderové - pozn. red.). Hodně se v ní mimo jiné řeší již zmíněná národní loterie, která jí měla zajistit důstojnou budoucnost, ale i její vztahy s dalšími lidmi, například s její kamarádkou Filipkou Hráskou.

Tohle přátelství bylo velmi silné. Podobně zajímavé byly také Zdeňčiny vztahy s muži. Včetně Václava Kounice, jenž ji hluboce miloval.

Seriál mapuje hlavně dobu, kdy se měla vdávat. Jak dlouho se natáčel?

Celkem 28 dnů, u čehož jsem většinou byla. Projeli jsme mimo jiné Josefov, Jaroměř. Tam se točila většinou chudší část Zdeňčina života. Bohatší už je spojená s Novým Městem nad Metují a s pražskými lokacemi: hotelem, Invalidovnou…

Deset dnů natáčení jsme jinak stihli ještě před Vánocemi, v roce 2023. Znovu jsme začali točit 4. ledna. Poslední klapka padne 4. února. Takhle by se to dalo nějak shrnout.

Pro Canal+ jinak vznikají díly po třiceti minutách. Od ledna 2025 bude Dcera národa k vidění v České televizi, ovšem ve třech, delších dílech. Aspoň to jsou plány, které znám.

Popíšete mi prosím ještě detailněji, kolik let seriál zachytí?

Asi jeden až dva roky. Ve skutečnosti se vše, co diváci uvidí, událo v delším časovém rozmezí. My jsme to malinko scukli. Zachycujeme dobu, kdy se Zdeňky ujmou obrozenci. Vytáhnou ji z chudých poměrů do vyšší společnosti. Rozhodnou se, že se stane symbolem národního obrození.

Diváci si s ní projdou proměnu jejího života, která se ne vždy odvíjí tak, jak chce ona, jak chce veřejnost, Češi. Uvidí rodinné vztahy, v nichž se pohybovala po smrti otce. Seznámí se s jejími kamarády a milovanou, ale i drsnou babičkou Havlíčkovou, která na Zdeňku nedá dopustit. Prožijí s ní její první velkou lásku, která způsobí skandál, k polskému baronovi Quidonu Battagliovi… Víc už ale radši neprozradím.

Myslíte si, že podobná modernizace národního obrození diváky osloví? Některé, co vím, naštval Úsvit (2023), film Matěje Chlupáčka, jenž řeší moderní téma v kulisách 30. let.

Nebudu vám lhát. I já jsem z tohohle dost nervózní… Jakmile se před kamerou rozjedete, tolik se nehlídáte. A uvědomuji si, že moderní jazyk nemusí v dobovém filmu sedět každému. Je proto téměř jisté, že výhrady v tomhle směru zazní. Převážně nejspíš od historiků.

Ovšem nejsme zase první, kdo to takhle podobně „míchá“. Dobové seriály s moderními tématy světové platformy točí řadu let, úspěšně. Doufám tak, že si i u Dcery národa najdou diváci to své, co je třeba na takových projektech baví. Nebo naopak objeví něco nového.

Tematicky seriál nejvíce zachycuje vztahy, lásku, život mladé holky, ženy, která chce jen žít podle sebe.

Jste si i v tom podobné?

Zdeňka Havlíčková byla vzpurná, lehce tvrdohlavá rebelka, která si stála za svým, bez ohledu na následky. Zároveň tohle byla právě její síla, jež jí dávala jistou lehkost, šarm.

Stále víc vnímám, že i když někdy může působit namyšleně, či neohleduplně, je to jen proto, že chce být zkrátka normální holkou, dělat si věci po svém. Ve velké míře obdivuji tu její odvahu a vzpurnost. Být občas více jako Zdeňka by mi možná někdy i pomohlo.