Adam Sandler: Chtěl jsem o Česku vědět co nejvíc

Sci-fi drama natočil švédský režisér Johan Renck (seriál Černobyl) podle knihy Čechoameričana Jaroslava Kalfaře a do titulní role obsadil amerického herce Adama Sandlera. Ten hraje českého kosmonauta Jakuba, který je vyslán sám na roční misi zkoumat částice vesmírného prachu.

Při dlouhém odloučení od těhotné manželky Lenky (Carrey Mulliganová) se dozvídá, že jeho manželství se rozpadá.

Ze smutku a osamění ho vyvede bytost „z počátků“, pavoukovi podobné mimozemské stvoření jménem Hanuš, jemuž propůjčil hlas Paul Dano, známý například z hlavní role ve filmu Stevena Spielberga Fabelmanovi. Oba herci poskytli na Berlinale Novinkám a Právu společný rozhovor.

Jak jste se, Adame, cítil jako Čech? Věděl jste něco o Česku a jeho kultuře?

Sandler: Možná vás to překvapí, protože film je zejména o osamělosti člověka ve vesmíru, ale snažil jsem se o Česku dozvědět opravdu co nejvíc. Ještě před natáčením jsem do Prahy jel, mluvil jsem se spoustou lidí, četl knížky.

S Jaroslavem Kalfařem jsme vedli řadu rozhovorů o tom, jak by asi Jakub přemýšlel, co by v kterou chvíli řekl, jaký byl jeho vztah s otcem. Kniha i film se dotýkají i české historie, hodně jsme mluvili také o pocitech studu, a v tom směru jsme se na sebe hodně dobře napojili. Ale samozřejmě spoustu věcí nevím…

Jak jste zmínil, je to především film o samotě. Jak jste se na něj připravoval, vnesl jste do role něco z vlastních zkušeností? A změnily se pak nějak vaše postoje k samotě?

Sandler: To je dobrá otázka, protože jsem opravdu musel být hodně sám, což mě trochu štvalo. Ale potřeboval jsem na tom být stejně jako moje postava. A určitě mi to přineslo něco, co nejspíš využiji v budoucnosti.

Dano: Osamělost může být někdy i fajn. Ale co je úžasné na filmu, je těch devadesát minut, kdy se snažíte zachytit esenci osamělosti včetně té kolektivní. To mě baví.

I když spolu ve filmu hodně mluvíte, netočili jste na stejném místě, nebyli jste spolu. Jaké jste mezi sebou měli vzájemné propojení?

Dano: Měli jsme několik videokonferencí, donekonečna jsme probírali, jak film uděláme. Ale dali jsme to dohromady a nakonec to šlo dobře. A bylo možná správné, že i my jsme měli místo pro samotu.

Já jsem si tu práci ohromně užíval, přál bych si s Adamem pracovat víc, protože je to úžasný člověk, kdykoliv jsme spolu mluvili, měli jsme z toho oba radost.

Na konci filmu se Jakub vrací na „počátek“, líbilo se vám to?

Sandler: Naprosto. Mít šanci se vrátit na začátek je něco fantastického. Ani ve vztahu si často nepamatujeme první rande, první pocit. Ten je přitom strašně důležitý. Když jsem poprvé řekl své ženě, že ji miluju, jeli jsme po Santa Monica Boulevard, a já to najednou intenzivně ucítil. Časem jsem na ten okamžik zapomněl, a tenhle film mi najednou umožnil se k němu vrátit.

Kosmonaut z Čech se dotýká i otázky ambicí a jejich vlivu na ostatní součásti života. Jak vy to máte s ambicemi, u herců asi musejí být dost velké?

Sandler: Já myslím, že ambice se během života nutně mění. V mládí mohou být značné, ale časem se do nich zapojí právě i to ostatní. Alespoň u mě to tak to je. Když se mi narodily děti, dcery Sunny a Sadie, můj život to změnilo úplně zásadně. Člověk může chtít pořád hodně věcí, ale najednou musí najít rovnováhu mezi prací a rolí otce, manžela, kamaráda, přítele…

Dano: Já miluju, co říká Adam: Ve dvaceti máš ambice jako pes, co se řítí, aby ti donesl bačkory, a ve třiceti už je tvojí hlavní ambicí, aby ti pes ty bačkory přinesl. Proto vždycky naplno užívej, co právě můžeš a máš, protože časem se to změní.

Jaké to bylo, stát se načas kosmonautem?

Sandler: Docela náročné, protože moje tělo není připravené mít na sobě dráty a kabely. Ale když jsem četl scénář, byl jsem tak nadšený, že jsem nezaváhal. Až asi dva týdny před natáčením jsem si uvědomil, že budu muset chodit bez gravitace, létat vzduchem. Tehdy jsem teprve pochopil, jak moc je to pro mě jiné, nové a s čím vším se budu muset poprat. Úplně jsem z té představy křičel radostí.

Vaše postava je nicméně hodně tichá. Bylo to proti vaší přirozenosti, nebo jí to odpovídá?

Sandler: Nejsem zrovna ukřičený, hlasitý člověk, ale je pravda, že mluvím rád, miluji povídání s lidmi. Ale byla to fajn zkušenost. Ostatně zároveň cítím dost často vnitřní osamělost. Přemýšlím hodně o svém životě, o tom, jaký byl a co bych udělal jinak.

Co vás čeká v nejbližší době, jaké projekty máte před sebou?

Sandler: Hrál jsem ve spoustě komedií o lidech, kteří nevědí, co se sebou, jsou ztraceni. Dostával jsem role, které třeba mým dětem nebyly moc příjemné. Ale stejně jako když jsem teď hrál kosmonauta, vždycky to byly role, nebyl jsem to já. Teď nevím, co mě čeká, a přemýšlím, co je pro mě v tomto věku asi výzva, která by mě zajímala.