Článek
Líbil se mi postřeh kolegyně Evy Zajíčkové, že se Hus ukázal jako oběť evropské velmocenské politiky. To souviselo s pravdivějším ukázáním úlohy krále Zikmunda v celé kauze, muže neváhajícího uvěznit i svého bratra, krále Václava IV., aby mu nestál v cestě na trůn římského císaře. Pro to potřeboval korunovaci z rukou papeže, jenže který z oněch tří tehdejších vládců katolické církve by to měl být? Aby i jím vyvolané kostnické koncilové jednání neskončilo bez „úspěchu“, obětoval pražského kazatele. Vždyť jaký měl tehdy život cenu, valdenské přece upalovali po desítkách.
Nejvíce mě překvapilo, že k nikomu z recenzentů nepromluvila trilogie jako současný příběh. Já ji tak vnímal. Vždyť kdo z dnešních mocných, doma i za hranicemi, si zakládá na věrnosti svědomí? Nevybírají se znovu „odpustky“, aby byly peníze pro vedení válek?
Nelámou se charaktery lidí, aby byli ochotni, jako byvší Husův přítel Štěpán Páleč, vytrhnout ze souvislostí něčí jednotlivé myšlenky, ba dokonce podsouvat k bezmoci odsouzeným mocným vyloženě lživé argumenty, využité pak k jejich likvidaci? Vždyť v tom příběh šest set let starý vyprávěl o našem dnešním světě!
Potřeba patosu
Nejvíce kritizované zvýraznění Husovy civilnosti byl autorský úmysl, aby se lépe podařilo vypovědět o myšlenkách učence a teologa. Pravda, v kapli Betlémské ho poslouchaly tisíce, nikoli stovky posluchačů, to je třeba jako výtku uznat. Podobně jako třeba malé zdůraznění jeho působení rektora pražského univerzitního učení.
Příteli, který viděl druhý a třetí díl, zase vadilo, že se neorientoval v jednotlivých postavách, které nebyly dostatečně a dodatečně pojmenovány. Možná mohl režisér předpokládat, že se ne každému divákovi podaří zhlédnout všechny díly současně, a „opakovací“ informace z předcházejících dílů více zpřehlednit.
Nejvíce mě však překvapilo uznání, kterého se v hodnoceních dostalo filmové husitské trilogii M. V. Kratochvíla a Otakara Vávry natočené v „době nesvobody“. Svou roli v tom jistě hrálo herecké mistrovství Zdeňka Štěpánka, který nejen jako Hus, ale následně i jako Jan Žižka oslovil diváky nejen svým patosem, ale silou charakteru i celého příběhu vypovídajícího o době řadící se k nejlepším tradicím českého národa.
Při čtení recenzí i rozhovorech s přáteli o dnešní televizní trilogii se mi ukázalo, že dávku patosu vyžadoval skoro každý. I když mně pojetí režiséra Svobody a vynikajícího Matěje Hádka dokázalo předat vše, co jsem mohl získat, je to překvapivý většinový požadavek.
Hus nebyl v jejich pojetí vůdce mas, ale „obyčejný“ smrtelník považující za důležité měřit se poznanou pravdou, kterou neustále hledal. A neprodat se za žádných okolností. Navíc, jak mohl odvolat to, co nikdy nehlásal? A podřídit se světské autoritě jen proto, že má papežský prsten či kardinálský klobouk, to prostě nemohl. Dovolím si zopakovat: toto poselství jsem vnímal jako memento naprosto současné.
A dodal bych s přesvědčením, že při opakování třeba i po letech bude počin Evy Kantůrkové a Jiřího Svobody diváky oceněn víc než při jeho premiéře.