Článek
První, co člověka při pohledu na její práce napadne, je, že má co do činění se sofistikovaně zpracovanými tématy, s akcentem na detail, pečlivým zpracováním figury, ale zároveň s precizní kompozici, jež drží celkový obraz pohromadě. Zřejmě se v tomto ohledu zúročila dlouholetá praxe Zábranské, pracující několik let jako konstruktérka u rýsovacího prkna.
Preciznost, tak úzce spojenou s tímto řemeslem, si poté přenesla i na pole výtvarné. Dále jí bezpochyby kladně ovlivnila profesní a osobní setkání s medailérem Milanem Knoblochem, ilustrátorem Adolfem Zábranským i studium u profesora Cyrila Boudy.
Úhelným kamenem autorčiny tvorby je určitě malba. Její plátna vycházejí z klasických východisek (gotika, renesance), pracují především s vertikálou, ale zároveň se dotýkají surrealistického vidění světa. V některých případech evokují díla surrealistického mága Josefa Lieslera (Prostor a čas, Přesýpací hodiny).
Zábranská se nebojí do svých vizuálních vizí zapojit i ryze moderní tematiku, jako je třeba fenomén nového média televize či stavba metra. Ale i když tato díla vznikla za normalizace, nenajdeme v nich žádný socialistický realismus. Plátna ukazující stavbu metra patří k nejoriginálnějším, pracují s expresivní a surrealistickou zkratkou.
U ilustrací vychází autorka naopak ze striktně realistických vodítek. Pracuje s figurou klasického typu, výraznou barevností a dynamikou. Medailérská tvorba jako by do sebe nasála všechny její silné stránky, především smysl pro proporcionalitu objektů. Ta je schopná na malé ploše vytvořit i abstraktní tvary. Medaile DP Metro využívá siluetu vagonu, kterou lemuje oblá linie tunelu, Prague, sympozium zase vytváří hlavní motiv složený z dominant hlavního města.
Marie Zábranská se prostřednictvím své knihy představuje jako výrazná tvůrkyně. Je schopná jít po několika cestách zároveň, ale i když mění rukopis, vždy si uchovává svou tvář.