Článek
Dnes už mediálně známého zlodějíčka Reného Plášila, zároveň autora dvou knih, natáčela Třeštíková od doby před revolucí, jak jsme viděli ve filmu Řekni mi něco o sobě – René (1993). Ten končil vtipnou pointou, když René autorce vykradl byt.
Po letech sledujeme pokračování osudů recidivisty, jenž má na kontě nespočet krádeží, ačkoli to vše kdysi začalo rodinným rozpadem a útěkem od rozvedených rodičů. A když jej v šestnácti letech poslal soudce na rok za katr pro mladistvé, vystavil mu jedno -směrnou jízdenku do kriminálnického života – plného hořkosti, lítosti a nenávisti.
Naše přední dokumentaristka však i nadále sledovala marný boj nalomeného desperáta zmítaného starými výčitkami, jako by její film byl novou nadějí. Ve skutečnosti sestavila dvacetiletou tragikomickou kroniku ztraceného života jedince, jenž by se rád zařadil zpátky do normálního světa, ale už to dost možná nedokáže.
.: Třeštíková dokumentovala život Reného Plášila dvacet let.
Mapuje Reného věčné návraty za mříže, jeho vlastní reflexi promeškaného mládí a krátkých zoufalých pobytů na svobodě, kde kromě několika šťastných chvil neví, co si se sebou ve světě „bez slitování“ počít. Všechny jeho šance ale vyjdou osudově vniveč. Svou na drogách závislou přítelkyni nachází v porno časopisech, na výběr nemá než z velmi podřadných zaměstnání.
Za každou další krádež vyfasuje recidivní flastr. Nakonec on sám má o realitě dost svérázné představy. Jeho zmar symbolicky dokumentuje už to, že se na truc nechal potetovat a na krku označit vzpurným (a chybně napsaným) nápisem „Fuck of People“.
Lidská spravedlnost je mechanická a vlastně lhostejná
Divák si může, jak je u Třeštíkových děl zvykem, donekonečna spekulovat o hrozivě vyhlížejícím i nevšedním protagonistovi, proč je takový a onaký. Co jej poslalo na dno společnosti. Ve filmu jde ale o víc než jenom o drbárnu nad padlým inteligentem – mimo jiné o to, jaký rozdíl panuje mezi naším světem a tím vězeňským.
Na plátně se okamžiky jeho křehké existence ve vězeňském bezčasí míjejí se záznamy našich politických událostí a oficiálních prezidentských voleb. Vzniká (možná nezáměrně) jakýsi intimní a zároveň nadosobní kalendář společnosti, která stále vězí v protahující se a neusazené transformaci, v níž se některým podvodníkům podařilo beztrestně domoci majetků, zatímco kapesní zlodějíčci „si odseděli mládí“.
Síla lidskosti filmu pak spočívá v tom, že Třeštíková je Renému zpovědnicí, přítelkyní, pomocnou rukou, pozorovatelem, ale i mecenášem, jíž mohl za pár drobných „prodávat“ kousky ztroskotaného života. Díky ní se naopak divák musí konfrontovat nejen se zavrženíhodným kriminálnickým osudem, ale i s vlastní tolerancí a lidskostí.
Ve vzduchu visí nepominutelná otázka, jak by každý z nás dokázal takovému člověku uvěřit, jestli by se mu pokoušel pomoci nebo dal znovu šanci (jako hodná teta Helena Třeštíková). Tématem tu není jen represívní systém společnosti, předsudky vůči vězňům, ale i lidská spravedlnost, která je stejně mechanická a vlastně lhostejná.
René
ČR (2008), 85 minut Režie: Helena Třeštíková, producenti: Pavel Strnad, Kateřina Černá, Negativ, s. r. o.