Článek
Těžko říct, zda obrazy v Rudolfinu způsobí smršť na pražské výtvarné scéně, ale rozhodně naznačují vítanou změnu. Dosud bylo nové české umění prezentováno díky teoretikům a kurátorům v roli ryze konceptuální, kdy idea, myšlenka a výtvarné gesto se staly vším.
Filozofie se cenila víc než samo umění a pojem obrazu či sochy byl totálně pohřben. Člověk přišel na výstavu a byl nucen se ponořit do čtení textů, aby pochopil, o co výtvarníkovi vlastně jde. Obraz a socha se změnily v recyklovaný objekt či videozáznam.
Motýlí efekt? nabízí návrat k původní hodnotě. Malba je opět plátno zavěšené na stěně, vybízející diváky k estetickému prožívání. Co a jak v obraze zachytit, jak uchopit lidskou figuru i nás obklopující prostředí, to řeší moderní umění jako strhující téma od doby Maneta, Cézanna a Moneta.
Vášeň pro barvy
Šest vystavujících v Rudolfinu nabízí různé možnosti, které jsou zajímavé, působivé a emotivně zaujaté. Spojuje je vášeň pro barvy a slušná řemeslná úroveň. Jen málokdy jsou vidět nějaké rozpaky nebo váhání. Svůj díl na tom mají umělecké školy, kde se navzdory prorokům „konce dějin umění“ udrželi i ti, kteří malování považují za to hlavní, Beranem počínaje, Rittsteinem konče.
Pokud oněch šest malířů reprezentuje svou generaci, pak nejzajímavější pro ně je odkaz na minulost, fotografii a film, a to v různém pojetí. Děti Lubomíra Typla připomenou Warhola, ale jiný je tu expresivní rukopis i kontrast doplňkových barev. Jiří Petrbok cituje díla jiných umělců od Ucella po Catalana. V kompozicích Slováka Martina Gerboce se objeví Michelangelova Pieta. Adam Štěch kombinuje pozdně gotickou madonu s avantgardním futurismem. U Vladimíra Vély abstrakce souzní s figurací.
Vše se vzájemně promíchává a protiklady spojují s jediným cílem: nabídnout divákovi zážitky. Trochu to připomene v počátcích moderního umění snahu Maneta, jehož Snídaně v trávě proměňovala odkaz Rafaela a Tiziana ve velmi současné a spontánní malování. Výstižně to říká v katalogu rudolfinské výstavy jeden z vystavujících: „Malířství se částečně živí i samo sebou.“
Vystavující pracují i s fotografií, počítačovými kolážemi, montážemi citací, sekvencemi z filmů. Asi nejvíc z tohoto hlediska zaujal Daniel Pitín. Zajímavě působí jeho videa, zejména snímek o Malevičově obrazu, který si Rudolf Hrušínský přinese domů, což je nepřímo satirou na český konceptualismus. S noblesou jsou malované jeho obrazy interiérů, industriálních krajin, lidských příběhů. Působí tak trochu jako reinkarnace Edwarda Hoppera. Návrat k obrazům je rozhodným pozitivem výstavy v Rudolfinu. Proklamovaný pohřeb obrazů se nekoná. Naštěstí! A třeba toto mihotání motýlích křídel v Česku, ale i v Americe, Německu nebo Anglii opravdu spustí Lorenzem předpovídaný uragán. Je načase.
Přehlídky světového umění typu Documenty v Kasselu nebo Benátského bienále se bez dobrých obrazů začaly poměňovat v bilanci tvůrčí nudy a výtvarných rozpaků.