Totalitní systémy jako umělecká inspirace

V letech 1938 až 1953 došlo k sedmi nedobrovolným uprchlickým vlnám, protože totalitní systémy se rády zbavují občanů, kteří nejsou k jejich politice loajální. Proto ve výstavní síni vítá návštěvníky u vchodu červené heslo „Migrace není krizí čísel, ale politiky“. A za ním visí série černobílých velkoformátových fotografií mapujících období od hitlerovské expanze do Československa až po osvobození Plzně americkou armádou.

Jako kontrast působí propagandistický plakát Jindřicha Januse z roku 1952 k výstavě Hanebná úloha amerických okupantů v západních Čechách. Najdeme na něm tytéž vojáky, kteří si na snímcích podávají s vítajícími lidmi ruce.

Propagandistické umění musí mít jasné a výrazné poselství, jak je tomu u plakátu Johna Heartfielda (uprchl do Prahy před Hitlerem), na němž vévodí svastika složená z krvavých seker.

U malířů a fotografů je to přesně naopak. Ideová podstata je ukrytá pod surrealistickými, kubistickými nebo symbolistickými rovinami. Nebezpečí totality je buď volně naznačené, nebo nepřímo zobrazené prostřednictvím jiných výrazových prvků.

František Hudeček vyjádřil přicházející okupaci na obrazu Surreálné městečko z roku 1939 temnou černou hmotou valící se mezi barevnými romantickými domy. Připomíná dálnici do pekel, po které se svezou v budoucích letech milióny lidí.

Na obraze Josefa Istlera Smrtihlav z roku 1949 zase vyjadřuje přicházející komunistický režim roztaženými křídly noční motýl.

Připomíná bytost, která už dávno ztratila pravou tvář a nahradila ji umrlčí škraboškou. A místo křídel zahalila okolí obludným pláštěm připomínajícím vojenskou maskovací celtu, která vrhá černý stín.

Ještě dále jdou ve využití symboliky fotografové. Jejich černobílé snímky si o nenápadný náznak skoro říkají. Jiří Toman zachytil na fotografii z roku 1946 symbol srpu a kladiva namalovaný na zdi a napůl zamazaný nápis „Vol komunisty“. Pojmenování díla Bez názvu už jeho zdrcující symboliku jen a jen akcentuje.

Vilém Reichman se na snímku z roku 1945 s plotem obtočeným ostnatým drátem stal vizionářem příštích událostí, zatímco koláže Karla Teigeho se už přímo ptají. Jsou fragmenty těl umístěných v plenéru oslavnými pomníky, anebo roztrhanými lidmi po frontovém útoku?

Fotografie představují na této výstavě nejméně uchopitelné formy vizuálních výpovědí.

Expozice Tenkrát v Evropě má dvě významové roviny. V jedné je možné obdivovat estetickou cestu tvůrců a jejich touhu vyjádřit okolní realitu abstraktními prostředky bez ohledu na politickou či ideovou příslušnost.

Ve druhé je nutné se zamyslet nad fenoménem uprchlictví jako takovým. Nejhorší forma emigrace je totiž útěk člověka, který marně prchá sám před sebou, nechce vidět své problémy, a navíc je nikdy nepochopí.