Toronto: Che Guevara jako hvězda večírku

Do města, hostícího třiatřicátý ročník festivalu, který patří k těm největším na světě, dorazil s povykem oscarový herec a nově představitel Che Guevary ve dvoj-filmu Stevena Soderbergha Che. Na party stačil znechutit nějaké ekologické aktivisty silným doutníkovým kouřem, ale politická školení si nechal od cesty.

Nicméně od doby, co se rozkřikly zvěsti o jeho roli, hlásí se k Del Torovi údajně zcela neznámí lidé. Ptají se ho na argentinského revolucionáře, který je v módě – dokonce tak v módě, že jeho portrét s nepoddajným výrazem používají  i moderní návrháři na sukně, trika či spodní prádlo! „Jako Che Guevara si nepřipadám, byť mám s ním něco společného. Jsem stejně pravdomluvný, věřím ve své schopnosti,“ blekotal před novináři Del Toro.

Soderberghův a Del Torův Che I a Che II tvoří čtyřhodinovou ságu kubánské revoluce a poté líčí i Che Guevarův odchod do Bolívie, kde se tenhle bývalý doktor z Argentiny pokusil vyvézt revoluci. První část vrší idealisticky zachycené mezníky zprvu osmdesáti Castrových souputníků, kteří se vydali z Mexika dobýt Kubu. Pohříchu je filmaři vykreslují někdy jako hodné skautíky – pan Foglar fakt promine –, kteří se v horách a na dlouhých divokých pochodech ani moc neušpinili.

Podle Soderbergha divoši ani neznásilňovali ženský, dokonce moc nepili. Nicméně autorovi je nutno přiznat, že mu ani tak nešlo o realistický pohled na legendu, již ztělesňují rozesmátí mladí vousáči v maskáčích. Přesto ukazuje, že kubánská revoluce měla svoji logiku v zemi zkorumpovaného diktátora Batisty a v době ovládání Latinské Ameriky Spojenými státy. Pokračování je už mnohem nejednoznačnější a sleduje fiasko už osamoceného idealisty Che Guevary, jemuž v Bolívii chyběl učitel a bezskrupulózní praktik Fidel, aby i tam zavládl nový režim.

„Film je o ideji, o revolučním snu, který tehdy Kubánci žili, ať už to nakonec dopadlo, jak to dopadlo. Nicméně šlo zřejmě o poslední revoluci, založenou na povstání nespokojenců proti společenské elitě. Dnes už asi něco takového není možné, už jenom vzhledem k moderní technice. Dneska by Castrovi muži vydrželi sotva pár dnů,“ uvedl v Torontu režisér mnoha tváří a diváckých, stejně jako zcela nekomerčních filmů Steven Soderbergh.

Čtyřhodinový Che byl samozřejmě natočen bez amerických peněz, takže ta nejvíce zlomyslná otázka na režiséra zněla, jestli by rád nežil na dnešní Kubě. „Co se týče materiálních poměrů, tak by mi tamní život nevadil. Nepotřebuji k životu konzumerismus. Na druhou stranu nevím, co bych si počal se svou velkou pusou. Neuměl bych mlčet a držet krok. Nakonec reprezentuji všechno, co takový Castro asi nemá rád,“ odvětil s úsměvem režisér.

Na torontském festivalu jsou ale i další celebrity, které budí rozruch, třebaže přes den je nepotkáte. Sedí na hotelu a předhazují je jako kus masa novinářům, kteří mívají dobrých dvacet minut až půl hodiny na pěkný „sériový“ rozhovor (o ničem). Večer následuje procházka po červeném koberci, fotoshow a zdravice fanouškům.

Například Paris Hiltonová tu navíc dost nechtěně propaguje řízný dokument Adriy Pettyové o svém životě i odvrácené straně sladkého údělu celebrit Paris, Not France. Poté, co se údajně pokoušela zamezit jeho promítání v Cannes, měla se snad snažit o limitované uvedení i v Kanadě. Ale kdo ví, jak to bylo.

To americký herec Edvard Norton představil klasické drama o zkorumpovaném poldovi bombasticky nazvaném Čest a sláva, jenž jenom dokazuje, jakou mají Američané potřebu heroizovat své hrdiny. O tom, že je po policejních filmech je v téhle sezóně sháňka, dokládal i Ben Kingsley, jenž uvedl thriller Padesát mrtvých mužů na procházce, který zasadil jeho režisér Kari Skogland do rozbouřeného prostředí Severního Irska, stíhaného náboženskými konflikty. Prý se jedná o téma, které je Kingsleymu velmi blízké, byť nejde o nijak závratně skvělé zpracování.

Skutečné filmové poklady či hrdiny se ovšem najdou jinde, než jenom v přežvýkaných schématech většinových a studiových filmů. Zajímavý bosenský snímek natočila režisérka se zvláštním jménem Aida Begičová, až vás cynicky napadne, jak se třeba témata v takové zemi stižené válkou sama nabízejí.

.: Hořký obraz ztracených životů v dnešní Bosně nabízí snímek Aidy Begičové Sníh. Čekají a snaží se prodat nějakou zavařeninu. Foto TIFF 2008.

Její Sníh nás zavádí do zapadlé vesnice kdesi na východě Bosny, kde žijí pouze ženy, malé děti a starý dědeček. Chlapy dávno ubili Srbové. Ženské přežívají v odloučení od světa, počítají cigarety, hrají si různé hry a přitom předehrávají své muže. Při životě je snad drží paradoxně drobné sváry i hořkosti, vzpomínky na zmizelé příbuzné.

Zatímco Alma zavařuje ovoce a zeleninu, neboť by ráda rozjela podnikání, v jinak umdlévající a „zastavené“ vesnici se z ničeho nic zjeví podezřelí Srb Jovanovič se zástupcem západní firmy, která by ráda „posvátné“ území vesnice odkoupila. Jenže otázka zní, jestli na tyhle ženy poznamenané válkou čeká někde ještě nějaký jiný lepší život, který by mohly začít...

Snímek ke konci filmu vstupuje do jakési mystické atmosféry všudypřítomného smutku za mrtvé, s nimiž se přeživší neměli čas ani rozloučit. Za oknem bouří příroda, ze skal volají přízraky, z nebes padá milosrdný sníh. Jedinou jistotou je pro ženské vědomí, že to nejhorší mají už dávno za sebou.

Torontský festival také tradičně nabízí bohatý program francouzského filmu. Lze říct, že je téměř branou evropského a samozřejmě i francouzského na severoamerický trh. Program uvedl třeba novinku intelektuálních filmaře 90. let Arnauda Desplechina Vánoční příběh – natočený s Mathieu Almaricem či Catherine Deneuvovou, ale i autobiografický dokument Agnes Vardové nazvaný tajemně Agnesiny pláže. Slavná dokumentaristka a příslušnice francouzské nové vlny přibližuje všechny své pláže, které nějak lemovaly její život, kde se jí děly ty podstatné věci.

Na oněch plážích pak vzniká obraz života s jeho radostmi, veselými starostmi, jako by šlo ve skutečnosti o poryvy mořských větříků, příliv vln ohlodávající naše životy, vždy překvapující osudové zvraty či podivnými setkáními. Z jemného přediva vzpomínek pak vystupuje doba 60 či 70. let, která byla mnohem nevinější než je ta dnešní. A hlavně v ní bylo více utopie a naděje. Jak totiž točit filmy ve světě, který je stále hroznější a více skličující, zpovídá se ze svých úzkostí Vardová.

.: Ve francouzském filmu Oliviera Assayase Hodina léta se objevila známá herečka Juliette Binoche. Foto TIFF 2008.

Zajímavý snímek Hodina léta, který je cítit atmosférou 60. let, byť jej natočil příslušník generace 80. let Olivier Assayas a třebaže vypovídá o smrti. Sledujeme napohled zcela banální zápletku o prachách. Po smrti babičky zbylo cenné dědictví, částečně skryté v uměleckých dílech i venkovském domě, které připadne mezi tři děti. A byť si ten nejstarší (Charles Berling) dělal naděje, že se mu podaří všechno uchovat, aby se tam scházela celá rodina, je náhle konfrontován se svými sourozenci (Juliette Binoche a Jeremy Renier), požadujícími prodej.

Snímek je zvláštním zamyšlením nad smrtí i památkou na naše příbuzné, které si spojujeme se vzpomínkami, ale sentimentálně i s předměty. A stejně jako může být bolestný nejen odchod blízkého člověka z našeho života, může být.