Tomáš Vlček: Kýč je nemoc nezodpovědného snění

Kýčový svět je ten, ve kterém se uspokojení a touha po slasti spojuje s představou snadné dosažitelnosti. Kýč slibuje slast a dotyk s tím, co se zdá být krásným, příjemným a ušlechtilým. Každý má ovšem jiná kritéria. Kýčem může být označováno i slunečné ráno na horách, kdy všechno zalijí paprsky světla. Ale samo o sobě jím není, a nemůže být. Stane se kýčem v duši člověka, který to ráno vnímá a přizpůsobuje si ho jako náplast na vlastní citová strádání nebo citovou vyprahlost.

Může být vtíravý, sentimentální a může trvat na určitých zásadách, které neodpovídají povaze a přirozenosti života. Občas si musíte klást otázku, co kýč je a co není. Třeba když máte toho druhého rád. Je to jenom kvůli příjemnému požitku, nebo je v tom i něco jiného?

Kýč se jazykově objevuje až později v moderní době a jeho pojetí se mění s vývojem společnosti i s tím, co člověk považuje za důležité, co je pro něj milé a v čem nachází uspokojení. Prosakuje z každé lidské činnosti. Postupně, jak se mění naše vnímání a hodnoty, se z tradičních motivů, děl i procesů mohou stát kýče jako třeba vánoční trhy, da Vinciho Mona Lisa, televizní seriály a politika. I příkladné aktivity jako charity se mohou stát kýčem, protože poskytují falešné sebeuspokojení.

Masovou komunikací, to znamená novinovými fotografiemi, filmem i televizí, se otázka pravdy sdělení velmi zpochybňuje. A zpochybňuje se i samotný jazyk. Kritici moderní kultury a umění často volají po takzvaném nulovém stupni rukopisu, a po tom, že je nutné hledat moment, v němž výpověď nebudou zatěžovat žádná přání, jimiž se člověk vmanipulovává do role nezodpovědného konzumenta. Mezi potřebami a konzumem je velká propast, kterou ne každý myšlenkově, životním postojem či zkušenostmi dokáže překonávat. Všichni se stáváme součástí zmechanizovaného světa, čímž zbytněla naše potřeba nejen mít city, ale i projevit je.

Kýčem si můžeme nejlépe vytvořit iluzi o tom, že prožíváme něco neuvěřitelného. Všechno, co je jím deklarováno ovšem zdaleka nemusí být pravdou, a většinou to také pravda není. Smyslem reklamy je přesvědčit člověka, že pokud onu věc nemá, je absolutní outsider a život pro něj nemá smysl. Je to vykalkulovaná lež. Dnes se cit a citlivost stávají nástrojem chodu tržní společnosti, a tak se na straně druhé lidé stávají apatičtí a lhostejní.

Moderní umění se na tom podílí negativně. Přistoupilo na hru, že každé dílo musí být v něčem nové, že nemůže být opakováním, že musí přinést novou myšlenku, formu a nový způsob ztvárnění. Je v něm něco nezdravě hektického.

Design je asi jedna z nejpravdivějších forem dnešní kultury, protože přímo reaguje na její potřeby. Hodnotí se především podle své funkčnosti. Také se nikdy tak nepodřídil diktátu uměleckého sdělování. Spíš se týkal praktických otázek života a estetických funkcí. I design má nejrůznější podoby: od komiksových postaviček Kačera Donalda až po velmi čisté tvary Le Corbusiérových židlí.

Zbraň jako estetický objekt může přinést a přináší celou řadu kýčovitých představ o světě, o neporanitelnosti člověka, který zbraň vlastní, včetně pocitů nadřazenosti, pocitů sebeuspokojení mocí apod. Jejich design zprostředkovává řadu absolutně defektních pocitů.

Neřekl bych oblíbený. Mám ale krásný případ, se kterým si stále nevím rady - Járu da Cimrmana. Proč nám tak konvenuje? Protože vyhovuje našemu pohodlí? Na jedné straně jsou v jeho humoru takové banality, na druhé ale i distanc.

Nezná hranice ani bariéry. Nemůžeme říct: Tady je ještě hranice vkusu, já s kýčem nemám nic společného! Každý má, pouze ta nebezpečná forma sebeuspokojení je jiná.