Hlavní obsah

Tomáš Trapl: Muzikál je opera jedenadvacátého století

Právo, Helena Vacková

Původně vystudovaný operní zpěvák dnes patří k nejobsazovanějším muzikálovým hercům. Ačkoli se o něj producenti perou a on patří mezi největší tahouny představení, slávy si užívají jiní. „Nevadí mi to. Vím, že jsem dělník,“ usmívá se šestačtyřicetiletý Tomáš Trapl.

Článek

Co je snazší, spočítat muzikály, ve kterých jste hrál, nebo ty, kde jste nehrál?

Dřív jsem možná byl nejobsazovanější, ale dnes si to už nemyslím. Byla jste na Dětech ráje? Tam třeba nehraju, v Kladivu na čarodějnice jsem taky nebyl. Ani v muzikálu Kudykam nemám roli, už to prostě začínají dělat mladší. Člověk jim taky musí nechat prostor. (smích) Ale producenti už zjistili, že jsme malej rybník. A že se bez nás, co jsme „všeho schopni“, neobejdou.

Co myslíte tím všeho schopni?

Jednak to, že někdo je prodejnej a jde do všeho. Třeba i za málo peněz, jen proto, aby dělal co nejvíc. A pak jsou ti, kteří si vybírají jen dobré a zajímavé věci, jsou však tak dobří, že je téměř všude chtějí.

Do které skupiny patříte vy?

Myslím, že za těch dvacet let, co dělám muzikály, jsem si vydobyl jisté renomé… (zamyslí se) Ale dřív to bylo drsnější. A já patřil k těm průbojcům, díky nimž začaly vznikat takzvané dodatky ke smlouvě. To znamená, že třeba v roce 1994 se tu hrál Ježíš a zároveň Dracula. Neexistovalo ani pomyšlení, že by ten samý člověk mohl kopat za dvě družstva najednou. A byli jsme dva, kteří si to prosadili. A šlo to.

Pak mě ještě chtěli do Krysaře, ale to už nešlo. V té době jsem mohl být první, kdo by dělal se třemi proti sobě jdoucími produkcemi dohromady. Dnes už to je celkem běžné. Spousta mých kamarádů účinkuje v mnoha muzikálech najednou. Ale jsou produkce, které se mají rády, a pak ty, co se rády nemají. Proto se podepisují dodatky typu: Tady můžeš, ale tady už ne… Pořád jsme dělníci a snažíme se být tvářemi jednoho divadla, potažmo třeba i druhého.

Naposledy jsem hrál klaďase v muzikálu Miss Saigon – vojáka Johna. Od té doby dostávám jen hajzly.

Dělníci muzikálů. To je trefný název také pro ty, kteří jsou mnohdy tahouny celého představení, třeba jako právě vy, ale smetanu pak slíznou jejich slavnější kolegové. Nemrzí vás tohle někdy?

Tak tohle je česká specialita. To, že produkce obsazují pop hvězdy, protože jim prodávají lístky. A začalo to už prvními Bídníky, kteří se hráli v roce 1992 v pražském Divadle na Vinohradech. Tyhle hvězdy jsou samozřejmě důležité kvůli návštěvnosti, ale pořád z jejich role cítíte, že to je ten slavný zpěvák nebo zpěvačka. Já je dokonce podezírám, že se ani moc nechtějí podle role měnit – snad kvůli své image…

A pak je právě partička muzikálových herců, která umí zahrát a zazpívat i v jiné hlasové poloze, podle toho, jakou hrají roli. Takže mně nevadí, když mě lidi nepoznají. A když hraju Mordechaje, diváci řeknou: Kdo to je? Aha, Trapl. Toho jsem nepoznal, jak zpívá úplně jinak. Ale bohužel někdo je poznat vždycky… A nevím, jestli to je dobré.

Vy jste vystudovaný operní zpěvák. Dělal jste vůbec někdy operu?

Ne. Na HAMU jsem šel jen proto, abych se vyhnul vojně. Od začátku jsem věděl, že operu nechci zpívat, nebavila mě. Už v těch osmdesátých letech mi přišla zkostnatělá. Štvalo mě, že se v ní zastavil čas. Že se třeba se zaraženou dýkou v srdci odzpívá ta nejtěžší árie. Ale jinak mě divadlo odmala bavilo. Nic jiného bych ani nedělal. A muzikál? Vždycky jsem tvrdil, že to je vlastně opera jednadvacátého století. (smích) Klasiku si ale taky jednou za čas zazpívám. Buď někomu na pohřbu, nebo na svatbě. (smích)

Než jste se dal na muzikálovou dráhu, deset let jste účinkoval v Semaforu. Dodnes říkáte, že čerpáte ze zkušeností, které jste tam pochytil. Čím bylo pro vás tohle divadlo inspirující?

Třeba na herecké konzervatoři, kde učím, se snažím studentům vysvětlit, jak zazpívat něco tak, aby nebylo poznat, že moc zpívat neumějí. A tohle byl pro mě Semafor, kde se vlastně pořád dělají muzikály. Až na pár hvězd, které se tam stejně moc dlouho neohřály, v Semaforu vždycky většinou byli nezpěváci. Ale typově zajímaví! Když jsem nastoupil do Semaforu, pan Suchý chtěl, abych dělal jednu písničku. Říkal mi: Zkuste si ji nejdříve poslechnout, ale radši s Hegerovou. Já ji sice taky zpívám, ale blbě...

Tehdy jsem nechápal, jak to myslel. Dnes to vím naprosto přesně. Nemá se za zpěváka a nikdy se neměl. A takových tam jsou mraky. Ale pan Suchý jim dal vždycky takovou roli a tak ji na ně posadil, že výsledek byl skvělý. Ale muzikál není jen o zpívání!

Do angažmá v Semaforu jste nastoupil, když jste ještě studoval konzervatoř. To vám to tehdy na škole dovolili?

Je pravda, že v té době, když jsem studoval, se nesmělo nikde účinkovat. Ale mně umřel táta, a i když jsem pobíral sirotčí důchod, potřeboval jsem ještě nějakou práci. Sice jsem chodil na brigádu do modřanského cukrovaru, ale já chtěl zpívat. Proto jsem se šel v páťáku představit panu Suchému. A na konzervatoři, i pak na HAMU, mi to akceptovali.

Vystřídal jste nespočet muzikálových rolí. Ve které jste se cítil nejlépe?

To je těžké říct. Vzpomínám rád téměř na všechny, každá mi něco dala. Taky záleží, jak dlouho jsem ji hrál. Protože za nějaký čas vás už začne někdy otravovat. A pak, když máte možnost získat víc rolí najednou, tak si chodíte od jednoho divadla odpočinout do druhého, od jedné role k druhý, chodíte se odreagovat z jedné party lidí do druhé. Takže to jsou všechno věci, které k roli patří. Proto nejde říct, že třeba na Jidáše vzpomínám nejvíc jen proto, že jsem ho hrál čtyři roky…

V poslední době hrajete samé záporáky. Zdá se, že klaďasové se vám vyhýbají…

(smích) To je pravda. Naposledy jsem hrál klaďase v muzikálu Miss Saigon – vojáka Johna. Od té doby dostávám jen hajzly. Ale záporáky je příjemné hrát, protože je člověk nemusí moc řešit. Svině se prostě hrajou strašně dobře a posouvají děj. Kladné role jsou pro diváka nezáživné. Ale zase mají nejvíc árií. (smích)

V kolika projektech teď vystupujete?

Teď to není tak strašný. Carmen v Karlíně, Baron Prášil v Hybernii, Krysař v Kalichu, Tajemství Zlatého draka v brněnském Národním divadle, Dobře placená procházka v pražském Národním divadle, ale ta je teď rok u ledu kvůli tomu, aby se dobře prodal stejnojmenný film. Jo a teď jsem ještě aktuálně v muzikálu Je třeba zabít Davida.

V muzikálu Je třeba zabít Davida se objevuje například postava Caesara, papeže Jana Pavla II., Mojžíše, Satana, teroristy či mistra bojových umění. Trochu mišmaš, zdá se. Myslíte si, že má u nás tahle forma crazy muzikálové parodie šanci na úspěch?

No, to uvidíme. Na zkouškách jsme se opravdu bavili, ale ze Semaforu zase vím, že když se směje herec, nesměje se divák. Jde prostě o bláznivou komedii o tom, jak zneškodnit Michala Davida, který je všude. Je to pokus o scary musical. Jsme vůbec jedni z prvních, kteří to dělají. A mě baví, že se hodně převlékám, protože v tomhle muzikálu mám čtyřroli: mistra bojových umění Arthura Narcisneggera – to je parodie na Arnolda Schwarzeneggera, Caesara, Satana a Muhammada.

A ještě zpíváte s kapelou Dolmen?

Bohužel ne. Po deseti letech jsme skončili. Hráli jsme málo, protože buď nás z nějakých důvodů nechtěli na festivaly, nebo jsem měl soboty plné muzikálů, a to klukům moc nevyhovovalo.

Vaše manželka Petra Kohoutová je také z branže. Zpívá se Sestrami Havelkovými. Kde jste se seznámili?

Sbalil jsem ji už na konzervatoři. Od té doby jsme spolu a máme dvě děti, dceru Emu, která letos maturuje, a Sebastiana, ten je v prváku na osmiletém gymnáziu. Jo, a s manželkou máme letos dvacet let od svatby.

Související články

Thievery Corporation: Rádia recyklují minulost

Washingtonské downtempové duo Thievery Corporation vystoupí v sobotu v pražském KC Vltavská. Rob Garza a Eric Hilton, držitelé Grammy za zatím poslední album...

Výběr článků

Načítám