Tomáš Töpfer o rekonstrukci divadla: Zachováme lesk původní architektury

Právě že ano. To, kvůli čemu je rekonstrukce nutná, diváci nevidí. Technologie je už dva roky vyřazená z provozu, máme na ni dva havarijní výměry, takže ji nelze používat. Tím je značně limitovaná scénografie, hrajeme prakticky jen na rovném jevišti. Scénicky náročnější inscenace, jako je například Amadeus, jsme museli stáhnout z repertoáru, jiné, jako třeba Hašlera nebo Romea a Julii, předělat.

Vinohradské divadlo neprošlo po léta žádnou rekonstrukcí. Od roku 1960, kdy došlo ke spíše kosmetické úpravě, při níž se zazdila na galerii místa k stání, vyměnila sedadla a vymalovalo, se nic dalšího neudálo. A na rozdíl od divadel, jež postihly povodně a dostala tak nové technické vybavení, vinohradské divadlo, které je na kopci, se vlastně ocitlo v nevýhodě. Nejen jevištní technologie, ale i elektroinstalace a vzduchotechnika už dávno neodpovídají současným normám, takže je čas na zásadní řešení.

Momentálně finalizujeme studii. Jde to cestou mnoha připomínek, protože budova z roku 1907 je památkově chráněná a musí být budoucím generacím zachována v plné kráse. Takže už čtyři a půl roku nejméně jednou týdně máme sezení s architekty a řešíme nejmenší detaily, aby se zachoval původní ráz budovy, a přitom to bylo divadlo pro jednadvacátí století.

Rozhodně ne na budově ani jejím okolí. V hledišti opravíme štuky a zlacení, uvažujeme o výměně sedadel a jejich posunutí tak, aby nebyla v zákrytu. Vybourají se některé zazděné prostory, jež vznikly tím, že hlediště bylo původně koncipováno i pro operu. Ta byla ovšem záhy po otevření zrušena a zůstala po ní divácká místa pro sledování činohry nevhodná. Takže půjde o to, aby se divadlo zaskvělo v lesku původní architektury a zároveň se zlepšil komfort pro diváky.

K tomu patří i přesun komorní scény z podkroví, kam diváci musí vystoupat čtyři patra po schodech a kde je nedýchatelno, do suterénu, pod nynější parkoviště. Komorní scéna je pro nás důležitá, sledujeme na ní po léta dramaturgickou linii českých a slovenských her. Pro soubor je laboratoří, v níž si zkouší to, co velké jeviště neumožňuje. Ale rekonstrukce postihne hlavně jevištní technologie. Když se povede, budeme mít i některé technické unikáty.

Třeba točnu vytaženou na zadní stěnu, která během několika vteřin sjede na jeviště a bude plně funkční. Nikdo si totiž neuvědomuje, že máme pod jevištěm technické relikvie z roku 1927, jejichž část si od nás chce po rekonstrukci vzít Národní technické muzeum a vystavit je jako historické artefakty. Snad je nahradí nejmodernější technologie, navíc bezpečné.

Když v takové technologii jede dolů propadlo s hercem, a ten vsune nešikovně nohu mimo plošinu, tak se to celé okamžitě zastaví. Kdežto u nás to jede vesele dál a nohu mu uřízne.

Totéž bychom mohli říct o světelném parku, který je u nás stále věcí ručního nastavení, stejně jako tahy. Jediné, co zůstane v lidských rukou, je opona. Tu musí tahat člověk, který s představením a herci žije a dýchá. Rychlost a načasování pohybu opony je součástí představení.

Jsem rád, že velmi vstřícně. Na poslední schůzce kulturního výboru jsme představili naše plány i stav přípravy rekonstrukce. Musím říct, že se všichni velmi zasazují o to, aby se tato nemalá investiční akce uskutečnila. Jsou si vědomi toho, že Divadlo na Vinohradech je nejreprezentativnější divadelní budova v majetku města, i toho, že až bude rekonstrukce hotová, pozvedne se tím i úroveň Prahy na ose Státní opera, Národní muzeum a Divadlo na Vinohradech. Členové kulturního výboru jsou pozvaní na prohlídku zákulisí, aby věděli, o čem rozhodují.

V tuto chvíli to ještě nelze přesně vyčíslit. V červnu by měla být hotova finální verze architektonické studie, poté bude vypsáno výběrové řízení na generálního projektanta. A teprve s hotovým projektem se bude řešit rozpočet. Myslím, že bychom se neměli moc lišit od nákladů na rekonstrukci Státní opery.

Pokud vše půjde dobře, tak by se mělo poprvé kopnout v roce 2023 a trvat by měla snad dvě sezony. Připadá mi to reálné. Je to už čtvrté divadlo, které stavím, po Činoherním studiu v Ústí nad Labem, Fidlovačce a Komorní Fidlovačce. Některá doslova vlastníma rukama, takže o tom opravdu něco vím.

O rozpuštění souboru nemůže být řeč, ten se buduje dlouhá léta. Chceme hrát deset, patnáct dnů v měsíci na náhradní scéně, o níž právě jednáme. Kontinuita umělecké tvorby je nesmírně důležitá. Já tu rekonstrukci nedělám pro sebe, ale pro toho, komu bych rád předal perfektní budovu se stabilizovaným, silným souborem. I když už mám vymyšlenou mosaznou destičku na hrob: O rekonstrukci Divadla na Vinohradech, která stále ještě probíhá, se zasloužil TT.

Jistě, to je můj černý humor. Rád bych rekonstrukci dotáhl do konce. Vzhledem k tomu, že jsem byl jedenáct let v souboru a teď ho sedmým rokem vedu, mám k vinohradskému divadlu velký vztah. Moc rád bych je viděl jako divadlo jednadvacátého století s parametry diváckého komfortu, jevištní technologie a možnostmi scénografie, které teď nemá.

V Praze se dříve divadla stavěla na prostorově velmi omezených místech, třeba Národní i Stavovské divadlo. I vinohradské divadlo se stavělo na Purkyňově náměstí, nynějším náměstí Míru, vsazené mezi dva secesní bloky.

Kdyby vzniklo na zelené louce, mělo by zadní jeviště i sklad dekorací. Ten ale nemáme a kulisy trpí převážením ze skladu do budovy, neustálým stavěním, bouráním a nakládáním. Pokud budeme mít podzemní sklady, stačí, aby dekorace vyjela na jeviště po kolejnicích bez ničení.

V ideálním případě. Nikdy nejde odhadnout, jak se tak masivní stavební záležitost bude vyvíjet. Také příprava slavnostního zahajovacího představení je záležitostí minimálně roční, pokud budeme chtít otevírat novým, speciálně pro divadlo napsaným titulem, tak i déle.

A v neposlední řadě musí přijít i lidé, kteří budou umět s moderní technologií zacházet. To je dnes už záležitostí nikoli ruční práce, ale ajťáků. Takže otevření zrekonstruovaného divadla je ještě dlouhý výhled. Ale těším se na ně. A doufám, že nám diváci zachovají přízeň.